Reklama
 
Blog | Jiří Papoušek

Alarmisti, popírači a (uprostřed?) klimatičtí vlažňáci

Je únosné přijímat klimatickou vědu, ale pro nápravu situace nic neudělat?

Mohlo by se zdát, že popírači jsou na tom dnes, aspoň v USA, dobře. Mají přece v prezidentském křesla Trumpa! Ale na druhou stranu se přímé popírání změn klimatu zdá být pořád těžší. Teploměry totiž mluví jasnou, těžko ignorovatelnou řečí a také průzkumy veřejného mínění ukazují, že lidí, kteří berou oteplování planety vážně, přibývá.

Reklama

Snad proto se dnes stále častěji objevují názory, které už netvrdí, že „žádné oteplování neexistuje“, nebo že to celé je jen „spiknutí vlád“, a místo toho hovoří vstřícnějším, „rozumnějším“ či méně arogantním jazykem. Už nepopírají změnu klimatu, a mnohdy nepopírají ani lidské angažmá v celém procesu, ale vyjadřují pochybnosti o tom, zda a jak by se klima mělo podporovat či ochraňovat.

Podle nich obvykle platí, že:

1. záchrana klimatu by byla neúnosně drahá

2. případná opatření se nesmí uspěchat, musíme to ještě promyslet ….

3. poškodilo by to konkurenceschopnost i zaměstnanost,

4. to třeba nakonec nebude až tak zlé…

vedci2

Tito lidé si někdy říkají „lukewarmers“, (neboli česky třeba „vlažňáci“) a jejich postoj se dá shrnout do věty: „Ano, uznáváme globální oteplování, ale myslíme si, že to až tak horký nebude“.

Před nedávnem se jeden takový příspěvek ve stylu „Ano, ale…“ objevil v deníku New York Times a vzbudil ohromný zájem a velkou debatu. Pokusil jsem se na internetu nějak spočítat, resp. odhadnout počet reakcí, a vyšlo mi, že nesouhlasných hlasů (článků, nikoli tvítů!) by mohlo být kolem stovky (!!!), a samozřejmě tam bylo i několik desítek souhlasných, které autora tak či onak obhajují.

Titulek článku je

„Klima stoprocentní jistoty“

Autor, nový sloupkař NYT Bret Stephens otevírá text  názorem, že není dobře, když si je někdo  něčím příliš jistý. Stoprocentní jistota, jakou mají podle Stephense klimatičtí aktivisti, je krajně podezřelá. Přitom podle Stephense je oteplování planety neoddiskutovatelné, stejně jako lidský vliv na toto oteplení. Jen prý hodně z toho, „co je chápáno jako fakt, je ve skutečnosti otázkou pravděpodobnosti“, což je prý „zvláště pravda o sofistikovaných, ale nejistých modelech a simulacích, kterými se vědci snaží nahlížet do klimatické budoucnosti“.

Podle autora se prý často nadsazuje  nebezpečí, když  se píše o klimatu, a to je chyba. Nejenže to  neodpovídá současné vědě, ale mohlo by to  být i kontraproduktivní, pokud jde o to „zaujmout zatím nezaujatou veřejnost.“ Stephens, který zřejmě odkazuje na běžně udávaný (téměř stoprocentní) vědecký konsensus o změně klimatu, píše: „Tvrdit něco s naprostou jistotou znamená popírat duch vědy a vytvářet podhoubí pro pochybnosti“

Stephensovi se také nelíbí „Požadování náhlých a nákladných změn“, což prý činí  klimatičtí aktivisté, nebo „advokáti“, jak jim říká. V jejich jednání je prý příliš mnoho  ideologie. „Neoblomně si osobovat morální superioritu a zacházet se skeptiky jako s  politováníhodnými imbecily, vám těžko přinese nějaké stoupence,“ varuje Stephens aktivisty.

Nechci popírat klimatické změny nebo možnou tvrdost jejích následků,“ opakuje Stephens v závěru. „ Ale obyčejní občané mají právo být skeptičtí vůči samolibé a namyšlené vědě. Vědí – stejně jako by měli i environmentalisté vědět – že historie je poseta množstvím vědeckých omylů (… ) Možná kdyby se nemluvilo o naší klimatické budoucnosti s takovou sebejistotou, více Američanů by se zajímalo o logicky odůvodněnou debatu na toto téma.“

Čtenáři radost pohledět

V několika dnech po publikování tohoto sloupku se na autora sesypala už zmiňovaná lavina nesouhlasných (a později i sympatizujících ) názorů. Já jsem to všechno nečetl, přiznávám, jen několik z těch prvních. Ale zajímavá je i debata přímo na stránkách NYT, dokazuje totiž, jak dobře jsou čtenáři v tomto punktu sečtělí a informovaní, a jak umějí argumentovat. Neboli, v Americe nepanuje až taková bída v této oblasti, jak by se zdálo po volebním úspěchu Donalda Trumpa.

Uveřejňuji dva názory, ostatními čtenáři uváděné jako nejlepší.

Čtenář Karp:

„Tohle je vážně divný sloupek. Pan autor souhlasí s tím, že lidmi způsobená klimatická změna existuje, ale říká, že bychom si tím neměli být jisti. A že věda je dobrá a klimatičtí vědci jsou čestní, ale lidé, kteří se snaží prosadit zákony na ochranu přírody, jsou špatní, protože  pevně věří tomu, že vědci mají pravdu? Takže souhlasíme s vědou a respektujeme ji, ale neměli bychom podle toho jednat, protože by to mohlo působit namyšleně ???

A čtenář Teasel:

Jistě, vědci ještě nerozumí plně důsledkům klimatické změny. Použít to jako ospravedlnění pro nečinnost je ovšem pošetilé. Který obchodní cestující by vstoupil na palubu letadla, kdyby vědci předpověděli, že je  desetiprocentní  nebo  dvacetiprocentní šance, že let skončí katastrofou? Možná, že se  nejhorší předpovědi o klimatu  nesplní, ale možná, že ano. Nemůžeme riskovat čekáním na to, co se přesně stane. Jediní lidé, kteří si myslí, že mohou na sto procent předvídat budoucnost, jsou popírači klimatických změn. Ti jsou ochotni vsadit životy nás všech na jejich pomýlenou jistotu, že klimatická změna se neděje a nebude mít hluboké a hluboce nebezpečné důsledky.“

Vědci nemohou neříkat pravdu

vedci3

Podle mého chápání věci se „vlažňáci“ v tomto případě snaží překlenout zjevný a neudržitelný stav pravicové politiky v USA. Ta v posledních letech velmi často bagatelizuje nebo přímo popírá klimatické změny. „Vlažňáci“ jsou dost vzdělaní a bystří na to, aby pochopili, že zakládat politiku na popírání vědeckých zjištění není rozumné a dlouhodobě ani udržitelné a hledají  z této situace východisko. Na druhou stranu se jim nechce nic moc měnit, ani v daních, ani v politice, ani ve svém vlastním životním stylu.

Kdyby bylo po jejich, vyhlížela by situace asi následovně:

1. Věda (i ta klimatická) by se uznala za platnou,

2. politika by poděkovala, a vložila by pár zmínek do strategických dokumentů , ale v zásadě by nic nedělala, snad až na skrovnou finanční podporu nějakého výzkumu nebo akce na úspory energie.

3. Všichni by byli spokojeni a mohli by se dál věnovat svým koníčkům. Nikdo by nic nehrotil, nikdo by nenavrhoval žádné prudké změny, nikdo by nikoho neznepokojoval.

Problém je v tom, že podle vědců je věc vážná a navíc i časově urgentní. Mnozí – nebo snad skoro všichni- vědci si uvědomují, že nemohou veřejnosti předkládat nějaké uklidňující fráze, nebo dokonce úmyslně vzbuzovat nějaké falešné naděje. Rozhodně nemohou naznačovat, že by celý proces nebezpečného přehřívání planety mohl nakonec dopadnout  dobře, a to tak nějak „sám od sebe“, bez patřičného cílevědomého úsilí lidstva.

Je celkem jasné, že když vědci nebudou mluvit jasnou a nekompromisní řečí, budou později dříve nebo později sami obviněni, že „to neřekli včas a jasně“ a tak se vlastně podíleli na vzniku situace, jejíž nepříznivé důsledky již začínáme pociťovat na vlastní kůži.

Vědci mají prostě říkat pravdu, i když se to leckterému prezidentovi nemusí líbit!

https://www.nytimes.com/2017/04/28/opinion/climate-of-complete-certainty.html?_r=0

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama