Reklama
 
Blog | Jiří Papoušek

Záchrana klimatu by byla: 1: drahá, 2. levná, 3. superlevná!

I někteří ekonomové se zvolna zelenají

Pevně věřím, že v  titulku  tentokrát nepřeháním, nýbrž  vystihuji vekou názorovou rozmanitost.  Když se položí otázka, na kolik by asi tak vlastně přišla taková záchrana civilizace z nadcházejících vichřic  klimatických změn, padají velmi  různé, ba nejrůznější  odpovědi.   Například když se objeví  tato otázka  v tom našem Česku, většinou se  uvádějí  spíše nějaké  obrovité, byť blíže nespecifikované  sumy.  Existují ovšem i jiné názory, argumentované, a   odborně doložené, které tlumočí názor jiný:  zachránit klima by vlastně vůbec nemusel být ekonomický problém… A říkají to už nejen ekologičtí aktivisti.

Reklama

 

„Bylo by to strašně nákladné!“

Názor, že by zachraňování klimatu bylo příliš drahé, a že by zbytečně a neúměrně zatížilo ekonomiku,  slýchám (resp.čtu) dnes především ze strany pravicových politiků, hlavně v anglofonních zemích. Například v Americe  o klimatu hovoří prezidenští kandidáti z republikánské strany asi takto:

„Nebudeme ničit naši ekonomiku, jak to míní  udělat naše levicová vláda.“ řekl  Marco Rubio. „Každý návrh, který předloží,  dělá podnikání v Americe  obtížnější  a ztěžuje vytváření nových pracovních míst.“ Jeho kolega Chris Christe to vidí také tak: „Něměli bychom ničit naši ekonomiku kvůli nějaké levicové myšlence , že nějak, my, sami, budeme řešit problém klimatu.“  Snaha omezit skleníkové plyny je prý učiněný „job killer“ (zabiják pracovních míst) , říkají republikáni hezky.

Na druhé straně spektra stojí pochopitelně politikové zelení, a poměrně často  i levicoví nebo liberální a středoví. To nepřekvapí, už vzhledem ke známé   pravolevé nesnášenlivosti, v politice  dlouhodobě zaužívané.

Pesimistické nebo negativistické  vidění klimatického problému  („bylo by to příšerně drahé“) dříve projevovali  většinově  i  ekonomové. Ale  to se dnes docela mění.

ekon2

Ekonomové,  kteří byli  dlouho  považováni za jakési protivníky ekologických aktivistů nebo politiků,  se dnes mírně zazelenali.  Nejenže už neodmítají, ale leckdy  aktivně podporují   řešení klimatického problému . Stále častěji lze slyšet z národohospodářských úst výroky  typu   „zachránit klima dává smysl i po ekonomické stránce“ .

„Levné!“ 

Například  Paul  Krugman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (podle Klause myslím  „levicový“ ekonom)   rozhodně doporučuje předejít  globálnímu oteplování  snížením emisí, protože je to podle něj  ta nejlevnější možnost.

Podle  Krugmana  je zásadní  to (a tato slova mi přijdou hodně důležitá),  že my jako lidstvo nevolíme mezi dvěma stejně bezpečnými či příznivými možnostmi –  buď snížit emise uhlíku, nebo nedělat nic a prostě pokračovat.  My volíme mezi snížením emisí  a nebo pokračováním  v dosavadní cestě, což by  ovšem vedlo  k   akceleraci klimatických změn a  v důsledku i stálo  hodně peněz.  „Z ekonomické perspektivy  a z hlediska managementu rizika, by to mělo být jasné: snižovat emise“, říká Krugman a přidává: „Vědecké zdůvodnění je jasné,  technologie jsou k dispozici, ekonomika  vyhlíží daleko přijatelněji, než kdokoli očekával. Všechno, co stojí v cestě záchraně planety, je kombinace ignorance, předsudků a materiálních zájmů jednotlivců.“

Ale  kudy vede cesta k té záchraně?  „ Je už dlouho jasné, říká Krugman,  že dobře vymyšlená strategie řízení emisí, zejména ta, která uvaluje na uhlík cenu   buď prostřednictvím daně nebo systému obchodovatelných povolenek, by stála mnohem méně než obvyklí podezřelí chtějí, abyste si mysleli.“ Ekonomice  ochrany klimatu nahrává v současné době fakt, že  rychle klesají  investiční náklady na nové obnovitelné zdroje.  „Je pravda, že solární panely nebo větrníky  mají svá omezení,  ale pokud si myslíte,  že ekonomika, která získává hodně své energie z větru a slunce, je nějaká hipícká fantazie, jste mimo realitu“, říká Krugman.

A snad to nejzajímavější z Krugmana je jeho dopručení, aby každá země šla do protifosilní akce hned a nečekala na nějakou mezinárodní dohodu. (Obvykle se totiž tvrdilo, že  zavést třeba daň z uhlí  by bylo pro tu konkrétní zemi nevýhodné, protože by to znamenalo ztrátu konkurenceschopnosti).  Podle Krugmana  dokonce i bez mezinárodní vzájemné úmluvy, je mnoho dobrých důvodů, proč  začít  jednat teď hned a na nic dalšího nečekat.

„Superlevné“

Pokud Krugman říká „levná“, pak  Joe Romm,  fyzik a dříve vládní (USA) znalec v oblasti efektivity úsporných technologií, jde ještě o krok dál a na svém blogu opakuje slovo „superlevná“ (super-cheap).

Podle Romma  nejdůležitější klimatickou otázkou představují náklady a důsledky nekonání.  Někteří publicisté či ekonomové totiž  občas počítají jenom náklady na přechod na nízkouhlíkové technologie, ale už vůbec nepočítají náklady, které přinese oteplení a změna klimatu. „Abych se vyjádřil naprosto srozumitelně, “ říká Romm,  „moje pozice  – opřená o to, co jasně říkají  odborná  literatura a zkušenosti – je, že  řešení klimatu (stabilizace na 2 stupních) je levné, podle jakékoli přijatelné definice toho slova. Ve skutečnosti je to superlevné.“

Romm píše: Všechny velké nezávislé studie zjistily podstatně nižší náklady u akce pro klima a vysoké náklady u odkladu akce.  Už v roce 2011 Mezinárodní energetická agentury varovala, že „odkládání akce je vadná ekonomika: za každý dolar, nevložený jako investice do čistých energií dnes, budeme muset po roce 2020 zaplatit 4,3 dolaru.“ Konkrétně úspory energie by podle Romma byly nákladově velmi účinné, protože dobře aplikované by představovaly na globální úrovni plus 71 bilionů  dolarů.

A tak dále. Podle Romma  je možné použít to slovo „superlevné“, prostě  protože si  zachránění klimatu prostě můžeme (jako lidstvo) snadno dovolit.  Cožpak nejsme ochotni vydat za své zdraví setinu příjmů ročně, ptá se Romm. Pochopitelně jsme, a je mnoho lidí, kteří vydávají daleko větší procento, dodává.

A dokonce přímo  i přínosné? 

Nu, pokud by pro vás, milí čtenáři,  „levicový ekonom“ a dříve vládní úředník, nebyli až takovou autoritou, nezaujal by vás například  podnikatelský americký časopis Fortune?  Ten na svých webovkách před pár dny zveřejnil zprávu s podtitulkem „Dvě nové studie tvrdí, že snížení emisí skleníkových plynů by ve Spojených státech a po celém světě mohlo ve skutečnosti vyústit v silnější a zdravější ekonomiku“.

„Dlouho se myslelo, že bojovat proti změně klimatu by znamenalo zatížit národy ztrátou zaměstnanosti  a ekonomickou nejistotou“, píše se na stránkách Fortune.  „Studie ze dvou amerických středisek (jedné univerzity a výzkumného ústavu ) došly k závěru, že Spojené státy by mohly snížit znečištění uhlíkem o 40 % a vytvořit přitom v oblasti čisté energie  2.7 milionu nových míst!!!“

Také Komise o ekonomii a klimatu, sestavená z 24 hlav států a ministrů financí, včetně lorda Nicholase Sterna,  dospěla k přesvědčení, že je možné mít „trvalý růst a současně snížit nesmírné riziko klimatických změn“

Takže hurá?

Tedy, ráčejí se nezlobit, ale  já bych zde s dovolením  vyjádřil názor, že  i v tom případě, že by záchrana klimatu byla opravdu drahá („drahá“ bych definoval s pomocí omšelé  fráze  jako   „jakž takž proveditelná s pomocí značného utahování opasků“), stejně by se měla provést.  Protože v sázce je příliš mnoho. A když přesně nevíme, co všechno se může stát, nemůžeme přece  riskovat  prakticky všechno, co máme (zestručním-li to na maximum, riskujeme blaho naše a našich rodin,  civilizaci a kulturu, a přírodu v té známé podobě atd.,atd.,).

Chápu,   že ekonomika je důležitá věc a  zcela se stavím za to, aby hospodářství fungovalo.   Ale vadí mi ta všeobecně rozšířená úzkost a bázeň z ekonomiky, která nám brání  i jen pomyslet na to, že bychom mohli  zkřivit té naší EKONOMICE  vlas na hlavě, natož pak udělat něco, co by se mohlo nelíbit mocné uhelné nebo ropné lobby.   V oblasti ochrany a uchování normálního  klimatu na planetě  hraje tento náš  strach  podstatnou a negativní  roli. Bojíme se   a  ti, kdo chrání   uhelnou  a ropnou  lobby,  toho využívají   a straší  nás, co se do nás vejde.

Když někdo řekne,   že zarazit oteplování bohužel  nejde, protože by  se kvůli tomu ekonomicky nerostlo dost rychle, podle mého soudu říká, že i kdyby globální oteplování nebyla tak úplně  nedůležitá drobnost, stejně ta ekonomika je o mnoho důležitější. On téměř  říká, že  HDP  je  vůbec nejdůležitější na této planetě.  Že to celé (celý tento svět) vzniklo a trvá jen proto, aby stále rostlo naše HDP,  že to je ten cíl cílů.

Z takového vidění světa mi není úplně dobře.

Jsme ohroženi a místo nápravy věcí a řešení problémů  se až moc ptáme po penězích.  Přitom,   jsme-li v ohrožení my a naše hodnoty,  je normální  bránit se a bojovat  a ne se ptát,  co za to.   Copak by byl takový Churchill mohl říci: „Proti Hitlerovi nejdu, protože by nám to  zpomalilo růst HDP !??“

Samozřejmě, jsem rád, že  ta záchrana by mohla být levná.  Přece jen to zvyšuje šanci, že půjdeme aspoň některou z těch nadějnějších cest při snižování emisí.  Navíc je jasné, že  pokud by bylo  rozumné a správné  původní klima zachránit, i kdyby to nebylo levné,  tím spíš by to bylo  rozumné  klima zachránit, pokud by to levné bylo. A  jestli dokonce  ta záchrana klimatu  opravdu  může i ekonomice pomoci, pak neudělat to ( tj klima nezachránit)  by bylo jaké?

Podle mě by to už byl opravdu vrchol.

—————————————————————————————————————-

http://thinkprogress.org/climate/2015/01/29/3616382/solving-climate-change-cheap/

http://krugman.blogs.nytimes.com/2014/06/05/energy-choices/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama