Reklama
 
Blog | Jiří Papoušek

Po Gretě přichází Ursula

S nimi přichází i naděje na změnu k lepšímu v klimatické politice a snad i na záchranu klimatu v ještě přijatelné podobě

Je asi jasné, oč jde. Mám na mysli Gretu Thunberg, mladičkou švédskou aktivistku a Ursulu von der Leyen, novou předsedkyni evropské komise.

Od stávkující školačky k zřejmě nejmocnější ženy Evropy se zdá být velice, velice daleko, ale když se na věc podíváme z hlediska politiky ochrany klimatu, pak děvče Greta s paní Ursulou docela zajímavě souvisí.

O té souvislosti by se dal napsal politický komentář, analytický a kritický, ale já bych ten dnešní blog  pojal spíš jako příběh, osnovu nějaké příští životopisné knihy, nebo třeba námět nějakého budoucího filmu. Mám tím pádem volnější ruce a  můžu   psát zjednodušeně a s nadsázkou. Dokonce mohu  například napsat, že to  je Greta, která přivádí Ursulu na scénu.   A to vypadá na dost odvážnou nadsázku.  Copak  by mohla švédská středoškolačka ovlivnit volbu jedné z nejdůležitějších figur EU?

Možná ano  a v tom vlastně je  půvab toho příběhu.    

Jak se to tedy stalo?

Asi  takto:

V srpnu 2018 tehdy patnáctiletá Greta Thunbergová jde a poprvé stávkuje před budovou švédského parlamentu, požaduje větší podporu ochraně klimatu. Je zdánlivě bez šance, nemá takřka nic, čím by upoutala. Ale má odhodlání a dává najevo, že je ochotná pro věc i trpět. Přitom neříká nic převratného nebo šokujícího, jen vyzývá politiky, aby poslouchali vědce.

Kupodivu  se k ní brzy začínají přidávat další a další středoškoláci, nejen ve Švédsku ale i v Evropě a po celém světě. Rychle vzniká hnutí, které má zvláštní sílu,  snad pramenící z mládí zúčastněných a z jejich oprávněného a statečného požadavku upřednostnit život před penězi. Zjara už s Gretou stávkuje 1.4 milionu školáků, ve více než 112 zemích světa. Politici to nemohou nevnímat a pravděpodobně to vnímá i paní Ursula.

Tento úspěch mladých se prolíná a sčítá s úspěchem  strany zelených v Německu a jinde v Evropě. Hrozí“, že by  zelení mohli sestavit příští německou vládu a odsunout hlavně socialisty do pozadí.

V této situaci přicházejí volby do europarlamentu (zelení zde zvyšují svůj význam) a následuje volba předsedy evropské komise. Situace je  dramatická a nepřehledná, dějou se věci, do kterých z vnějšku nevidíme. Kandidáti jsou navrhováni, prosazováni, odmítáni a opouštěni. Pak se odnikud vynoří Ursula von der Leyen, kandidátka středopravé frakce parlamentu – s tím, že by snad mohla projít, když dostane  nějaké hlasy od jiných frakcí. Tyto hlasy navíc se Ursula, šedesátiletá matka sedmi dětí a babička neuvedeného počtu vnoučat, (vzrušený pohovor s dětmi by se do filmu určitě vešel, klidně by tam mohlo padnout Gretino jméno)  rozhodla hledat u levice a u zelených. Je třeba je získat, něco jim nabídnout.

Paní Ursula tedy  jako první bod svého programu stanoví  zásadní cíl – klimaticky neutrální Evropu do roku 2050. Je to velmi ambiciózní cíl, o hodně ambicioznější, než jaký měla dosavadní Evropa. Přesto zelení nejsou spokojeni, nebudou paní Ursulu volit en bloc, a zdá se, že hlasů nebude dost.  Jenže nakonec pro Ursulu  hlasují  i socialisté – mimo jiné také,  protože levice dnes v Německu upadá ( na úkor  zelených)   a  tudíž  se  snaží  přesvědčit své voliče o tom, že oni – socialisti –  jsou  stejně zelení jako zelení, že jim také jde o budoucnost dnešních středoškoláků, a proto berou  ochranu klimatu vážně. 

Ursula – i se svým klimatickým programem – je zvolena.

 Z  různých konfliktních a zase momentálně se shodujících zájmů nám zčistajasna  vylezl výsledek, jaký zjevně  nikdo nečekal, a jaký jsme tu dlouho neměli.  Překvapivý  je vítěz volby, paní Ursula, ale  i program, s kterým vyhrála.  Jakoby nějaký OSUD zamíchal kartami a dal lidstvu ještě jednu šanci planetu a její obyvatelnost zachovat.  Naskýtá se možnost,  že tato volba docela výrazně  změní chod věcí, a také  snad i tu klimatickou budoucnost.

A co tomu všemu  asi teď říká Greta?  Může být skeptická,  jako evropští zelení, ale úplně nespokojená určitě není.  Něco takového přece od začátku žádala, že… 

Nu, v každém případě  máme zápletku příběhu hotovou  a někde tady bychom ukončili první díl. (Nebude on to nakonec spíš seriál?)  Druhý díl – jestli dobře počítám- se bude psát tak asi příštích pět  let, bude určitě víc o paní Ursule,  ale  je docela dobře možné, že se cesty Grety a Ursuly znovu  protnou. Někdy v roce 2030 se  uvidí, jestli  příběh  dvou žen bude mít  happyend nebo jestli to dopadne nějak jinak. 

Ale co se bude dít ve skutečnosti?

Sliby jsou sliby, dají se různě ošulit. Slíbíte-li nějaké opatření, například nové daně, můžete je zavést, ale v tak nízké výši, že nikoho nezabolí a nikoho neovlivní. Slib splněn, nic se nezměnilo.  A tak dále. Pochopitelně také předsedkyně Evropské komise není nějaká císařovna, nerozhoduje sama o tom, co se bude dělat. 

Takže pořád z toho všeho ješ nemusí nic velkého být. Může to vyšumět. Ale opatření, o kterých Ursula von der Leyen hovoří, jsou  podle mého názoru velmi slibná. 

Mělo by jít nejlépe o jeden balíček, který by ale měl dvě části,  měl by dva cíle, které se vzájemně skvěle doplní.

Ta první část opatření spočívá v tom, že se zpřísní podmínky pro evropský průmysl, energetiku, dopravu atd.  V zásadě by se mělo  posílit pravidlo  „Čím víc vypustíš oxidu uhličitého, tím víc zaplatíš na daních.“ Je jasné, že by to pomáhalo klimatu, ale ti, kdo by byli postiženi, zejména evropské firmy, by si určitě stěžovali, že takto nemohou vzdorovat konkurenci, která nic platit nemusí.

A tyto námitky a nářky by právě ošetřila ta druhá část balíčku. Ta by totiž zavedla i pro  neevropské firmy, které chtějí v Evropě prodávat,  povinnost platit daň podle toho, kolik uhlíku do vzduchu vypouštějí, v podstatě stejnou, jakou platí firmy evropské.  Rázem by vznikla situace, která by sice pro firmy nebyla úplně radostná, (musely by hledat, měnit, přemýšlet, vymýšlet atd.), ale nikdo by nebyl zvýhodněn a nikdo znevýhodněn. Soutěž by byla férová.

Nejlepším efektem takového opatření by byl tlak, který by se vyvíjel na mimoevropské firmy a mimoevropské země. Ty všechny by pak  měly novou motivaci taky přestat emise vypouštět, protože kdyby nevypouštěly, tak by tuto zamýšlenou daň pochopitelně neplatily a profitovaly by z toho. Kdyby podobné opatření zavedly kromě Evropy  ještě nějaké další  země, které představují velké trhy, třeba Čína nebo Indie, mohlo by to spustit lavinu, která by velmi prospívala zdraví planetárního klimatu.  Rezavé  stromy, které dnes vidíme v Česku kolem sebe, by to už  nezachránilo, ale mohlo by to zabránit ještě daleko horšímu vývoji. 

To by byl panečku příběh!

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama