Je asi jasné, oč jde. Mám na mysli Gretu Thunberg, mladičkou švédskou aktivistku a Ursulu von der Leyen, novou předsedkyni evropské komise.
Od stávkující školačky k zřejmě nejmocnější ženy Evropy se zdá být velice, velice daleko, ale když se na věc podíváme z hlediska politiky ochrany klimatu, pak děvče Greta s paní Ursulou docela zajímavě souvisí.
O té souvislosti by se dal napsal politický komentář, analytický a kritický, ale já bych ten dnešní blog pojal spíš jako příběh, osnovu nějaké příští životopisné knihy, nebo třeba námět nějakého budoucího filmu. Mám tím pádem volnější ruce a můžu psát zjednodušeně a s nadsázkou. Dokonce mohu například napsat, že to je Greta, která přivádí Ursulu na scénu. A to vypadá na dost odvážnou nadsázku. Copak by mohla švédská středoškolačka ovlivnit volbu jedné z nejdůležitějších figur EU?
Možná ano a v tom vlastně je půvab toho příběhu.
Jak se to tedy stalo?
Asi takto:
V srpnu 2018 tehdy patnáctiletá Greta Thunbergová jde a poprvé stávkuje před budovou švédského parlamentu, požaduje větší podporu ochraně klimatu. Je zdánlivě bez šance, nemá takřka nic, čím by upoutala. Ale má odhodlání a dává najevo, že je ochotná pro věc i trpět. Přitom neříká nic převratného nebo šokujícího, jen vyzývá politiky, aby poslouchali vědce.
Kupodivu se k ní brzy začínají přidávat další a další středoškoláci, nejen ve Švédsku ale i v Evropě a po celém světě. Rychle vzniká hnutí, které má zvláštní sílu, snad pramenící z mládí zúčastněných a z jejich oprávněného a statečného požadavku upřednostnit život před penězi. Zjara už s Gretou stávkuje 1.4 milionu školáků, ve více než 112 zemích světa. Politici to nemohou nevnímat a pravděpodobně to vnímá i paní Ursula.
Tento úspěch mladých se prolíná a sčítá s úspěchem strany zelených v Německu a jinde v Evropě. „Hrozí“, že by zelení mohli sestavit příští německou vládu a odsunout hlavně socialisty do pozadí.
V této situaci přicházejí volby do europarlamentu (zelení zde zvyšují svůj význam) a následuje volba předsedy evropské komise. Situace je dramatická a nepřehledná, dějou se věci, do kterých z vnějšku nevidíme. Kandidáti jsou navrhováni, prosazováni, odmítáni a opouštěni. Pak se odnikud vynoří Ursula von der Leyen, kandidátka středopravé frakce parlamentu – s tím, že by snad mohla projít, když dostane nějaké hlasy od jiných frakcí. Tyto hlasy navíc se Ursula, šedesátiletá matka sedmi dětí a babička neuvedeného počtu vnoučat, (vzrušený pohovor s dětmi by se do filmu určitě vešel, klidně by tam mohlo padnout Gretino jméno) rozhodla hledat u levice a u zelených. Je třeba je získat, něco jim nabídnout.
Paní Ursula tedy jako první bod svého programu stanoví zásadní cíl – klimaticky neutrální Evropu do roku 2050. Je to velmi ambiciózní cíl, o hodně ambicioznější, než jaký měla dosavadní Evropa. Přesto zelení nejsou spokojeni, nebudou paní Ursulu volit en bloc, a zdá se, že hlasů nebude dost. Jenže nakonec pro Ursulu hlasují i socialisté – mimo jiné také, protože levice dnes v Německu upadá ( na úkor zelených) a tudíž se snaží přesvědčit své voliče o tom, že oni – socialisti – jsou stejně zelení jako zelení, že jim také jde o budoucnost dnešních středoškoláků, a proto berou ochranu klimatu vážně.
Ursula – i se svým klimatickým programem – je zvolena.
Z různých konfliktních a zase momentálně se shodujících zájmů nám zčistajasna vylezl výsledek, jaký zjevně nikdo nečekal, a jaký jsme tu dlouho neměli. Překvapivý je vítěz volby, paní Ursula, ale i program, s kterým vyhrála. Jakoby nějaký OSUD zamíchal kartami a dal lidstvu ještě jednu šanci planetu a její obyvatelnost zachovat. Naskýtá se možnost, že tato volba docela výrazně změní chod věcí, a také snad i tu klimatickou budoucnost.
A co tomu všemu asi teď říká Greta? Může být skeptická, jako evropští zelení, ale úplně nespokojená určitě není. Něco takového přece od začátku žádala, že…
Nu, v každém případě máme zápletku příběhu hotovou a někde tady bychom ukončili první díl. (Nebude on to nakonec spíš seriál?) Druhý díl – jestli dobře počítám- se bude psát tak asi příštích pět let, bude určitě víc o paní Ursule, ale je docela dobře možné, že se cesty Grety a Ursuly znovu protnou. Někdy v roce 2030 se uvidí, jestli příběh dvou žen bude mít happyend nebo jestli to dopadne nějak jinak.
Ale co se bude dít ve skutečnosti?
Sliby jsou sliby, dají se různě ošulit. Slíbíte-li nějaké opatření, například nové daně, můžete je zavést, ale v tak nízké výši, že nikoho nezabolí a nikoho neovlivní. Slib splněn, nic se nezměnilo. A tak dále. Pochopitelně také předsedkyně Evropské komise není nějaká císařovna, nerozhoduje sama o tom, co se bude dělat.
Takže pořád z toho všeho ještě nemusí nic velkého být. Může to vyšumět. Ale opatření, o kterých Ursula von der Leyen hovoří, jsou podle mého názoru velmi slibná.
Mělo by jít nejlépe o jeden balíček, který by ale měl dvě části, měl by dva cíle, které se vzájemně skvěle doplní.
Ta první část opatření spočívá v tom, že se zpřísní podmínky pro evropský průmysl, energetiku, dopravu atd. V zásadě by se mělo posílit pravidlo „Čím víc vypustíš oxidu uhličitého, tím víc zaplatíš na daních.“ Je jasné, že by to pomáhalo klimatu, ale ti, kdo by byli postiženi, zejména evropské firmy, by si určitě stěžovali, že takto nemohou vzdorovat konkurenci, která nic platit nemusí.
A tyto námitky a nářky by právě ošetřila ta druhá část balíčku. Ta by totiž zavedla i pro neevropské firmy, které chtějí v Evropě prodávat, povinnost platit daň podle toho, kolik uhlíku do vzduchu vypouštějí, v podstatě stejnou, jakou platí firmy evropské. Rázem by vznikla situace, která by sice pro firmy nebyla úplně radostná, (musely by hledat, měnit, přemýšlet, vymýšlet atd.), ale nikdo by nebyl zvýhodněn a nikdo znevýhodněn. Soutěž by byla férová.
Nejlepším efektem takového opatření by byl tlak, který by se vyvíjel na mimoevropské firmy a mimoevropské země. Ty všechny by pak měly novou motivaci taky přestat emise vypouštět, protože kdyby nevypouštěly, tak by tuto zamýšlenou daň pochopitelně neplatily a profitovaly by z toho. Kdyby podobné opatření zavedly kromě Evropy ještě nějaké další země, které představují velké trhy, třeba Čína nebo Indie, mohlo by to spustit lavinu, která by velmi prospívala zdraví planetárního klimatu. Rezavé stromy, které dnes vidíme v Česku kolem sebe, by to už nezachránilo, ale mohlo by to zabránit ještě daleko horšímu vývoji.
To by byl panečku příběh!