V pondělí vydal Mezivládní panel pro klimatickou změnu při OSN další varovnou zprávu o klimatu a světová média zareagovala zvýšeným informováním a komentováním. Nevím, čím to, ale skoro v každém titulku se znovu a znovu objevovalo číslovka 12. Jako že už zbývá jen dvanáct let.
„Máme dvanáct let na omezení klimatické katastrofy“ /Guardian
„Máme 12 let na zvládnutí klimatické změny, jinak svět, jak ho známe, bude ztracen.“/Independent
„Máme pouze 12 let na to omezit devastující globální oteplování/Vox
Podobné to bylo i nás:
„Máme jen 12 let na zásadní změnu“ /Web Česká televize
„12 let do katastrofy“ /Tn. cz.
Jako už vícekrát, i tentokrát jsem si říkal: A proč právě těch dvanáct? To se po dvanácti letech otevřou nebesa a jakýsi vesmírný činitel (Bůh) sežehne lidstvo nějakým laserem?
A co se musí během těch dvanácti let udělat, aby to sežehnutí nenastalo?
Překročitelné termíny
Musím říci, že to stanovování termínů, které je v oblasti, o které tu mluvíme, běžné, mi přijde dosti pochybné. Už v devadesátých letech se říkalo, že už není moc času, pak se začaly uvádět konkrétní termíny: deset let, 100 měsíců, pak třeba posledních pět let atd. Zdá se to být jaksi nepodložené . Když jsme měli v roce 2000 už jen posledních deset let na gruntovní obrat, jak to, že v roce 2018 ještě žijeme? Vtipálkové si toho všímají, a na internetu se objevují výčty různých deadlinů /nepřekročitelných termínů z různých dob. Smál bych se s nimi, kdyby problém nebyl tak vážný.
Kromě toho je taky pravda, že pokud některé noviny napsaly nebo nějaký aktivista ohlásil některý ten nepřekročitelný termín, neznamená to, že se pletla celá klimatická věda. A rovněž je pravda, že ačkoli my tady v střední Evropě stále žijeme, někteří lidé jinde po světě už nežijí, nebo mají takové problémy, že přežívají jen s vypětím sil. V té katastrofě, před kterou nás varovali, my (jako lidstvo) už vězíme, jenom to jsou zatím počáteční stadia.
Z toho také vyplývá, že ty termíny nebyly stanoveny nějak zbytečně nebo šikanózně. Ono by bývalo opravdu pomohlo, kdybychom začali omezovat už v roce 2000, a kdybychom začali ještě dřív, bylo by to ještě lepší.
Potřeba termínu
Tím se dostávám k tomu, jak vzniká tato tendence stanovovat termíny. Asi proto, že jejich autoři považují takový termín za mobilizující a aktivizující, že do věci vnáší určitost a přehlednost. Skoro všichni jsme s termíny zvyklí pracovat a kdyby nám šéf v práci neřekl, že uzávěrka je v pátek v deset a omluvy se nepřijímají, asi by plno lidí nemělo úkol splněný ani v úterý.
A pak je tu ještě jeden důvod pro cosi jako termín. Klimatologie totiž předpokládá, že v určité fázi vývoje globálního oteplování dojde k takzvanému bodu zlomu. Není to úplně jasné, kdy se to přesně stane, ale jde o to, že v určité fázi se k našim emisím skleníkových plynů, které vyrábíme pálením uhlí a spol., přidají ještě posilující tlaky, tak zvané pozitivní zpětné vazby, vývoj tak přestane být postupný a předvídatelný. Dojde k tomu, že se ve vyšší míře začne uvolňovat metan z rozsáhlých území na Sibiři a jinde v tundře. A metan, jak víme, je násobně nebezpečnější než oxid uhličitý. Nebezpečné je také rozpouštění ledovců na skalách, protože tmavé skály, které jsou zatím schopné pod ledem, začnou se sluncem ohřívat a teplo zůstane na zemi. Atd. Předpokládá se, že pak nastane klimatická změna v takové síle a rychlosti, že už nepůjde nějak korigovat, protože planeta se bude ohřívat „sama sebou“. A tento bod zlomu by měl přijít někde zhruba v momentě, kdy planeta dosáhne oteplení o 1.5 stupně C.
A proč těch dvanáct roků?
Klimatologové počítají, že abychom se udrželi na 1.5 stupni oteplení, můžeme vypustit jen určité množství emisí. Když dám příklad, jsme v bytě, který už je docela přetopený (29 stupňů například), a víme, že už můžeme můžeme přiložit jen tři polínka, jinak se dostaneme přes třicet, a to fakt nechceme. Přitom však nejde tolik o to, jestli ta tři polínka přiložíme najednou, nebo postupně během čtvrt hodiny. Takže v případě planety a jejího klimatu jde spíš o to množství CO2, než o těch dvanáct let.
Mezi námi, já bych si tipoval, že ve zprávě Mezivládního panelu těch dvanáct let možná přímo zmíněno vůbec není. Že to je spíš novinářská zkratka pro titulky.
Panel ovšem operuje s termínem roku 2030, přičemž zhruba do tohoto termínu je podle něj třeba provést onu antifosilní revoluci (resp. první krok- rozjet to) a snížit emise o 45 procent pod úroveň z roku 2010. Což by prakticky znamenalo, že snižovat emise by se musely začít okamžitě. Současně platí, že rokem 2030 by to neskončilo, (tedy těch dvanáct let je jen určitý poločas v tomto závodu o hodně životů) a pokračovalo by se ve snižování až do roku 2050, kdy by se měly emise dostat k nule. Pokud by se to takto provedlo, byla by slušná naděje, že k tomu bodu zlomu, o němž zde mluvím výše, nedojde. Neboli, že nedojde k nejhoršímu.