Reklama
 
Blog | Jiří Papoušek

Svět roku 2043 podle Davida Mitchella

Světoznámý spisovatel popisuje budoucí život naši civilizace uprostřed klimatického sešupu

O Davidu Mitchellovi vím už pár let, četl jsem jeho skvělé a zábavné knihy Atlas mraků (později dobře zfilmováno) a Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta. Letos jsem si na dobu pandemického vrcholu půjčil další Mitchellovu knihu, román Hodiny z kostí.

Čekal jsem charakteristickou oscilaci mezi postmoderním romanopisectvím a fantaskně napínavým příběhem a nezklamal jsem se. Oscilace byla, čtenářsky jsem si to určitě užil. V závěru knihy mi však autor přichystal jedno docela vydatné překvapení. Poslední kapitola příběhu se totiž odehrává v roce 2043 a je dosti realistickým popisem života civilizace, která se už takřka zhroutila pod tíhou synchronizovaných úderů klimatické změny a nedostatku ropy.

Co se tady bude dít

V Mitchellově podání není popis prohlubující se klimatické krize nějak zcela novátorský nebo překvapující, ale je je podaný spisovatelsky  tak barvitě a názorně, jak to zpravidla umí umělec, a jak to vědecké zprávy obvykle nedokáží.

Mitchell v románu popisuje poměry v Irsku. V onom budoucím roce už prakticky nefunguje internet (nebo jen nějaké malé trosky), není dostatek elektrického proudu ze sítě ( atomová elektrárna v Hinkley je dlouhodobě v havárii) a lidé pro nejnutnější spotřebu používají solární panely. Nelze koupit benzín (pohonné hmoty mají k dipozici jen ozbrojené složky) a nelze letět letadlem. Televize (zřejmě) neexistuje nebo nevysílá, v provozu je pár rozhlasových stanic.

Počasí je nepředvídatelné, často jde do extrémů (povodně, sucho), a bouře jsou tak silné, že dokážou „shodit“ letadlo z nebe. Sklizně zemědělců jsou směšné, potravin málo, jí se „hladová“ strava.

Politicky a ekonomicky, zdá se, tomuto světu dominuje Čína, která na základě mezivládní dohody část irského území spravuje. Státní zaměstnanci jsou placeni v jüanech; vojáci, kteří chrání smluvní území, mluví čínsky, někteří zaměstnanci jsou Číňané. V územích mimo chráněné zóny operují četné  násilnické a zlodějské bojůvky a gangy. Obtížná situace a obavy z budoucnosti podněcují nástup různých blouznivců a náboženských fanatiků, kteří situaci „vysvětlují“ jako boží trest.

Ve vesnici, kde žije hlavní hrdinka, Holly, se lidé snaží přežít s využitím tradičních postupů a znalostí (zahrádka, ovocné stromy, králíci, slepice, rybolov atd. ), kvete výměnný obchod na místní tržnici. Správa území poskytuje lidem na příděl některé potraviny (rýže, čočka, cukr, sůl) a některé nezbytné potřeby, jako je mýdlo. Léky nejsou k dostání. V průběhu roku třeba i nečekaně mohou přijít chladné noci s teplotami pod nulou, ale zásilka uhlí (!?), která měla dorazit z Polska (!!?), byla po cestě rozkradena a zašmelena, takže místní lidé chystají návrat k topení rašelinou.

Ale jaký bude svět za 21 let doopravdy?

Osobně věřím, že nebude až tak zlý, jak ho autor popsal. Myslím, že kolaps společnosti (proběhne-li) nebude tak rychlý a tak dramatický. Civilizace se nezhroutí takhle jednorázově. Ano, lze očekávat, že mimo mocenská centra (zde vesnice na irském pobřeží) bude stát degradovat rychleji, ale určitě si nemyslím, že by taková společnost, jako je dnešní Británie, byla za dvacet let tak rozložená, aby nebyla schopna vůbec udržet pořádek.

Mitchell nezakalkuloval fakt, že ve  starých demokraciích  většinou fungují zažité mechanismy, které mají tendenci udržovat status quo. Navíc  nebere v úvahu praktické aspekty věci, například technologický pokrok, který probíhá a který ještě bude v budoucnu probíhat. Je například pravděpodobné, že pokud si Británie udrží dnešní tempo budování obnovitelných zdrojů, možná ani nebude potřebovat jaderné elektrárny a bude moci dodávat proud v přiměřeném množství bez nich. A když už jsme u toho, nepochybuji o tom, že každá ne úplně šílená vláda bude chránit své jaderné elektrárny (bude-li je mít) do poslední chvíle jako oko v hlavě.

Některé jiné dopady změny klimatu, jak je Mitchell popisuje, jsou naopak velmi pravděpodobné, a budou se objevovat průběžně. Je skoro na 100% jisté, že v budoucnu se budeme setkávat s bouřemi a větry silnějšími, než jak je známe z dneška. Přijdou ničivější povodně nebo sucha. Stále víc lidí bude pociťovat nedostatek potravin, přídělový režim mi přijde taky dost pravděpodobný (i když snad ne takhle brzo.) A nástup patologických populistů a náboženských fanatiků lze v takto postižených společnostech dříve nebo později bezpochyby taky očekávat.

Mitchella nekritizuji

David Mitchell je beletrista, není to ani popularizátor vědy, ani publicista. Takže si může dovolit v zájmu napětí a dramatizace příběhu leccos, například bližší i vzdálenější následky klimatické krize vložit do jednoho roku, který se mu hodí do příběhu.

Mě spíš překvapovalo,   že obecný  Mitchellův pohled  není až tak úplně  umělecky nadsazený a dramatizovaný. V něčem je   překvapivě  racionální.  Konkrétně  například  uvažuje o situaci, kdy se společnost bude muset takřka nevyhnutelně potýkat se dvěma krizemi současně: s akutní krizi ropnou  a postupně narůstající krizi klimatickou. Je skoro jisté, že v blízké budoucnosti se tyto dvě krize potkají a pak bude opravdu zle. Nevíme sice, kdy přesně „dojde“ ropa, ale klimatická krize v budoucnu určitě nezmizí, a to ani kdybychom globálně rychle osekali emise na nulu, což je mimochodem prakticky nepředstavitelné.  Za takové situace se v budoucnu dvě zmíněné krize takřka nemohou nepotkat ( ledaže by zasáhl nějaký deus ex machina gigantických rozměrů, třeba bleskový nástup jaderné fúze ve výrobě elektřiny).

Mimochodem, podíváme-li se na současnou politiku elektrifikace Evropy ve světle této téměř nevyhnutelné „zdvojené krize“,  vidíme jasně, jak je rozumná ve všech možných smyslech toho slova. Nebudeme-li závislí na ropě v situaci, kdy dojde, může nám to jen prospět!

Jak se to mohlo stát?

Také si myslím, že Mitchell (ústy hlavní postavy) přesvědčivě shrnuje  příčiny a okolnosti popisovaného civilizačně kulturního kolapsu.

Hlavní postava vidí příčiny rozvratu docela jako dnešní eko-aktivisté, mluví o krajinách, „které jsme změnili v pustiny, o ledovcích, které jsme roztavili“, běduje „nad Golfským proudem, který jsme přesměrovali, nad řekami, které jsme vysušili, nad pobřežími, která jsme zaplavili, nad jezery, která jsme zadusili špínou“, atd. A to všechno, uzavírá Holly,“jenom proto, abychom nemuseli měnit svůj pohodlný životní styl.“

A o pár stránek dál  to doplňuje takto:

„Moje generace byli lidé, kteří se cpali do bezvědomí v Restauraci pozemského bohatství , a přitom věděli – ačkoli to popírali – že utečou bez placení a zanechají svým vnoučatům účet, který se nikdy nedá vyrovnat.“.

Reklama