—————-
Asi vůbec nejdůležitějšími otázkami v současné klimatické krizi jsou tyto: je vůbec možné klimatickou krizi vyřešit jinak, než úplným znehybněním ekonomiky? Dokážeme nějak trvale přimět ekonomický systém, aby fungoval (tj. nás uživil) a přitom umožnil přírodě pomaloučku polehoučku regenerovat a navracet se někam směrem k normálu? A jak ( tak nějak zhruba) by tedy měla vypadat tato úžasná udržitelná ekonomika?
Hledal jsem odpovědi na tyto otázky, tentokrát spíš po knihovnách, a o tom, co jsem našel, zde referuji.
Kate Raworthová – Ekonomie koblihy
Kniha o ekonomii donatu (neboli doughnutu, koblihy ve tvaru kakaového věnečku) je slavná. Leckdo ji chválí, leckdo ji čte a mnozí se dokonce podle ní i snaží chovat. Časopis Forbes ji rovnou vyhlásil knihou roku 2018.
Mně zas až tak průlomová nepřišla. Při čtení měl jsem pocit, že hodně z toho, co autorka v knize píše, jsem už četl různě jinde a taky jsem postrádal propracovanější návrh na nějakou tu zásadní změnu.
Na druhou stranu tato knížka má několik zjevných výhod: je tak vtipná, že se dá se číst i v posteli před spaním, aniž by čtenář usnul v průběhu druhého odstavce. S šaramantní drzostí shrnuje všechny možné starší či mladší kritické výtky vůči ekonomii, která dnes vládne světu. Autorka si totiž vůbec nemyslí, že ta dnešní řekněme „oficiální“ nebo též mainstreamová ekonomie je ta jedině správná a možná; a když už si to nemyslí, neváhá to taky s radostí a bez obalu napsat.
Ano, naše (západní) ekonomie (i ekonomika) by se měly změnit, a to hezky rychle. Protože jestli ekonomové nechápou, že tahle ekonomika nefunguje, a dokonce ji obhajují jako jedinou správnou a žádoucí, tak si počínají jako doktoři, kteří posílají těžce nemocného pacienta do práce místo na operaci. Ekonomika, která stálým produkováním skleníkových plynů ohrožuje jak samu sebe, tak i funkčnost celé lidské civilizace, prostě zgruntu selhává, to se jinak nedá říci. Ledaže by smyslem ekonomiky bylo nenápadně lidstvo zničit.
Takže změnit. Ale co konkrétně by se tak mělo měnit a jak? O tom Raworthová už příliš nepojednává, nedává přesné návody a odkrokované postupy. Nabízí, jak sama říká, nové ekonomické myšlení, bez některých přežitých nebo nepodložených nebo škodlivých axiomů.
Nerůst
Kniha má podtitul „sedm způsobů myšlení pro 21.století“. Změny a novinky spočívají (mimo jiné ) v tom,
1.že se změní cíl. Místo růstu HDP by mělo být cílem udržet co nejvíce lidí v situaci, kdy nebudou třít bídu s nouzí, a přitom ekonomika nebude ničit prostředí pro život na planetě,
2. že se nebude uvažovat o ekonomice v úzkém slova smyslu, ale ve vazbách na ostatní systémy, včetně toho přírodního,
3. že se bude usilovat o regenerující ekonomiku, neboli půjde o opak dnešní „ničivé“ a špinavé ekonomiky, po které je třeba stále uklízet nějaký nepořádek,
4. že se budou řešit nerovnosti mezi lidmi s pomocí přerozdělování.
Atd.
Asi nejdůležitějším bodem je zavržení růstu. My na Západě o něj neustále usilujeme, ale autorce dosti leží v žaludku, protože, jak říká, nakonec končí v ostrém konfliktu s přírodními podmínkami a lidem kazí životy. Odmítá i takové poupravené konstrukce, jako je například tzv. „zelený růst“. Ekonomika by podle ní měla zajistit, aby nikdo netrpěl nedostatkem, a přitom fungovat tak, že nebude překračovat meze přijatelného poškozování přírody a ničit lidem zdraví.
Náměty a nápady
Co mě v knížce potěšilo, jsou některé jednoduché a srozumitelné náměty, které se však jaksi stále nemohou dostat do běžné ekonomické praxe (nejspíš kvůli tomu, že by se asi vůbec nelíbily bohatým zákulisním ovlivňovačům politiky). Autorka navrhuje například
1. Stupňovat ceny,
například při nadužívání vody v místech a situacích, kdy je sucho. Každý může spotřebovat určité množství vody za základní cenu, ale kdo chce spotřebovat víc, zaplatí dvojnásobek, a kdo chce napustit velký bazén, bude platit za kubík už třeba trojnásobek toho, co zaplatil za svůj první kubík.
2. Daně změnit
Například zvážit globální daň z extrémního osobního bohatství. Týkalo by se to několika tisíc dolarových miliardářů a podle autorky by to vyneslo dost na zajištění zdravotní péče a školní výuky pro všechny děti ve všech chudých zemích.
3. Zdanit uhlík
Raworthová pochopitelně také doporučuje globální uhlíkovou daní na veškerou těžby ropy, plynu a uhlí. Sice říká, že daně ne vždy fungují jak by mohly, hlavně kvůli zbabělosti politiků, ale tuto daň by uvítala.
Knížka má vzhledem ke své provokativnosti a pichlavosti kritiky zleva i zprava. Což je však spíše dobře, protože tím vlastně ukazuje, že autorka uvažuje bez ideologických předpojatostí a zaslepeností. Bylo by fajn, kdyby se podobný postoj trošku rozšířil i u nás. Určitě bychom měli přestat přistupovat k čerstvým myšlenkám způsobem „jo, tady jsou nějaký celkem dobrý nápady, ale bohužel je to celý strašně doleva, takže musíme zamítnout“.
Místo myšlení rovnu hnutí
Knížka má být především podnětem k novému ekonomickému myšlení, čímž také je, ale v praxi přináší i něco jiného. Vzniká hnutí. Po celém světě nespokojení lidé zakládají různé odbočky a skupinky přátel Ekonomiky Donatu. A k filozofii nebo k myšlenkám Donatu se hlásí zastupitelé z mnohých měst po celém světě.
Údajně prvním městem, které se pokusilo uskutečnit některé myšlenky koblihové ekonomiky, byl Amsterodam. Pak následovala další – třeba Kodaň, také Brusel má podobný záměr, jsou tu i účastníci ze zámoří, Portland nebo třeba Dunedin na Novém Zélandu.
Knížka tedy zjevně čtenáře chytla, a zdá se dokonce, že už na ni tak trochu čekali. Byli totiž připraveni se hned vytasit s různými iniciativami. Například v Amsterodamu zavedli opatření pro podporu opravování porouchaných věcí a omezení jejich vyhazování. A zkoušejí i další podobné nápady. Chod ekonomiky tím sice neobrátí, ale ukážou světu nějaké možnosti a i to je dobré. Životaschopné a vtipné nápady se mohou šířit…a mohou v důsledku spoluvytvářet tu potřebnou gruntovní změnu…
Knížku bych rozhodně doporučil ke čtení především našim ministrům a poslancům.
Příště zde zveřejním své dojmy z knihy Billa Gatese.