Reklama
 
Blog | Jiří Papoušek

Velká klimatická iluze: že to všechno půjde vrátit zpátky

Jedinou, i když spíše teoretickou naději na jakýs-takýs návrat ke "klimatu z roku 1980" zatím představuje technologie zpětného odsávání uhlíku z atmosféry

Určitě jsem to tady už vícekrát psal; stále znovu  se to však potvrzuje:  o   globálním oteplování a změnách klimatu  toho  my v Česku víme strašně málo;  to, co si myslíme, jsou  často  polopravdy, nepravdy, nebo iluze.  A i  když některé iluze  jsou snad celkem neškodné; hodně jich je docela  nebezpečných.

Jedna z těch velkých  a zřejmě i nebezpečnějších iluzí  je nejasná představa,  že až už bude opravdu – ale opravdu – zle, a my už toho horka  a sucha  budeme  mít opravdu plné zuby, tak v tu chvíli  že prostě ten náš globální autobus nějak zastavíme, zařadíme zpátečku a z celého slavného planetárního  oteplování zase  elegantně vycouváme a beze stresu se  vrátíme  do doby, kdy nám ještě bývalo dobře a každou zimu jsme si jezdili zalyžovat do našich českých hor na přírodní sníh.

Co všechno se dá vrátit zpátky…

Původně mi tahle možnost taky  připadala docela logická.  Skoro všechno jde přece napravit:  nemoci, bankroty, sestupy do druhé ligy a podobně.  Konec konců, i  v  životním prostředí je taková možnost nápravy dost častá: byli jsme svědky toho, jak se bobři a ryby vrátili do řek pár let poté, co se přestaly vypouštět ty nejhorší škodliviny. Viděli jsme, že poškozené nebo uschlé lesy (třeba v Jizerských horách) opět narostly. Z průšvihu  šlo – aspoň zčásti – zase vybřednout.

Bohužel, vypadá to, že s klimatem to nejspíš  už tak snadné nebude. Globální oteplování planety  není obyčejná ekologická katastrofa regionálního  charakteru. Je to malér o hodně rozsáhlejší, brutálnější a hůř zastavitelnější. A taky je to malér, který má (bude mít) takovou setrvačnost, že si to vesměs moc neumíme představit. Mám dost pronikavý  pocit, že tato setrvačnost nám žádné okamžité couvání  nedovolí, a že tak jako se rozjetý autobus na náledí  pohybuje dál a dál vpřed, i když by třeba pasažéři i řidič velice silně toužili spíš po pohybu opačným směrem, i lidstvo se nakonec přesvědčí o tom, že planetární procesy není až tak snadné manipulovat sem a tam, jak je zrovna momentální poptávka.

Zastavení rozjetého autobusu

V každém případě –  kdybychom se posléze opravdu chtěli o návrat pokusit –  museli bychom  nejdřív   ten  metaforický autobus zpomalit a zastavit.  Což by znamenalo  – v reálném životě  – přestat pálit fosilní paliva. Úplně s tím skončit.  A to by v běžném provozu zase  trvalo  dlouhé, obtížné  roky. A teprve kdybychom  dokázali to z dnešního pohledu téměř nepředstavitelné – uhlí a ropu nepálit, mohli bychom se pokusit o něco jako návrat k normálu.  Ale naše naděje by ani tak nebyla velká.  Vědci vesměs  říkají, že v plném slova smyslu je už návrat nemožný.

Momentálně  však máme bezpochyby jiné starosti, protože zatím se nejenže nevracíme, nýbrž  jedeme stále hodně rychle vpřed – vzdalujeme se od normálu, míříme ke kolapsu a nedaří se nám (jako lidstvu) ani zpomalovat tu naši jízdu. To je vidět všude a není na to třeba ani moc velkých znalostí nebo výzkumů. Máme elektrárny a teplárny na uhlí, máme auta a letadla na naftu a benzín, a o úsporách se jen tak občas něco pronese, zatímco všechno běží na plný výkon. Uhlíku v atmosféře přibývá….

Těžko představitelná možnost

Vzhledem k uvedené situaci  není lehké si představit nějaký opravdu energický pohyb v oblasti omezování emisí CO2,  ale zkusme to!  Takže: jaké  by to asi bylo, kdybychom my (ano, „my“ jako lidstvo ) zčistajasna vzali pařížské proklamace vážně a najednou opravdu CHTĚLI globální oteplování zastavit?  Jak by to všechno probíhalo ?

Zřejmě bychom se nejdřív  pustili  do přestavby energetiky (kde jinde začít než u největšího problému, že, ale musely by se co nejrychleji řešit i doprava a zemědělství, vytápění domů jakbysmet). A i kdybychom do toho šli opravdu zostra,  a učinili ze záchrany klimatu nekompromisní prioritu,  vychází mi to tak, že bychom nedokázali tuto překážku odstranit – aspoň podle mého odhadu – rychleji než za třicet, maximálně  dvacet pět let.

Překopat energetiku není snadné. Vidíme to v Německu nebo i v Dánsku. Jeden větrný park je možné postavit během půl roku, ale dát to celé do kupy…, to je něco jiného.  Řeší se sítě, řeší ukládání elektřiny a řeší i nárazovitost obnovitelných zdrojů. Řeší se plno problémů s uzavíráním uhelných dolů a uhelných elektráren…atd.  Takže například Němci, jak známo,  navzdory snaze, momentálně neplní své emisně-klimatické cíle.

Nějak podobně by to probíhalo i v dalších zemích.

Řekněme například, že v roce 2018  by se uzavřely závazné politické dohody na důkaz, že to všichni myslí vážně a že ty proklaté emise jsou ochotni stlačit někam hodně blízko k  nule.  V následujícím roku  by se začalo  plánovat  a vymýšlet „jak na to“.   Pak by parlamenty  zabraly a vše  projednaly.  Asi o  dva roky později by  první z těchto nástrojů  vstoupily do života.

Pokud by se povedlo celý systém vymyslet aspoň trochu funkčně,  tři roky po zahájení by  statistiky mohly potvrdit první pozitivní trendy –  planetární  emise by začaly citelně klesat.    Ale pořád by se řešily shora uvedené  problémy.  Bylo by třeba například zavřít  uhelné elektrárny, které byly nedávno rekonstruovány. Platily by státy nějaké kompenzace? Propukly by soudní spory. Pokud by se měly nahradit staré uhelné novými jadernými, tak by se už muselo začít stavět (tj. ne teprve plánovat).

Deset let po  rozhodnutí  a po ZAČÁTKU  by se (na té fiktivní planetě s chytrými a odvážnými lidmi )  už  emise  hezky propadly dolů,  jen tak podle oka by mohly tou dobou být o dvacet procent nižší než jsou dnes. Možná i o dvacet pět procent. Což vypadá krásně, ale nezapomínejme, že bychom  pořád pouštěli těch 75 % dnešních emisí do atmosféry. ..to znamená, že bychom pořád ještě dál situaci zhoršovali, jenom už menším tempem než dnes! A taky bychom pořád neviděli ty pozitivní následky našich rozhodnutí.

Ukončení zhoršování (kéž by!)

Dvacet let po startu by v Evropě ( i jinde)  už asi  bylo  obtížné najít střechu bez solárního panelu,  také větrníky by se staly běžnou součástí našich pohledů.  Bylo by (asi?) dostavěno dost  jaderných  elektráren, asi  by konečně došlo i na ty stále slibované úspory. Stavěly by se výhradně pasivní budovy, v dopravě by postupně převládala elektřina nad spalovacími motory – asi.  A  zemědělci? Ti by asi zamířili někam směrem k  bio-zemědělství, předpokládám, a jistě  by se hledaly i  cesty, jak vyrobit poživatelné potraviny v podstatě v laboratoři.

Řekněme, že s tímto  hypotetickým, v praxi takřka neuskutečnitelným průkopnickým lidstvem, které by ve svém úsilí vytrvalo,  bychom třicet let po začátku, někdy  v roce 2050 vypouštěli už méně než  dvacet procent dnešních emisí,  tedy už bychom se dosti přibližovali k  nule a  takřka  už  bychom  byli v cíli. Hlavně bychom už  přestali situaci zhoršovat, protože – pokud je mi známo –  příroda umí  menší množství CO2  z atmosféry odstranit.  A to by bylo nenafouknuté, opravdové  a skvělé  vítězství v boji za záchranu klimatu.

Ale nezapomínejme, že snížením emisí takřka na nulu by se ještě situace nezačala vracet do normálu. V atmosféře by totiž zůstal ten uhlík, který jsme tam vypouštěli dlouhá léta.

A jak to vidí příroda?!

To znamená, že bychom i potom museli v bázni čekat, co s tím vším  udělá PŘÍRODA.  A lze předpokládat, že veškerý rozvrat, který jsme v našich zásadních ekosystémech vyvolali, by naše planeta vstřebávala jen ztěžka a zvolna. Spíš to vypadá,  že ještě i v šedesátých či sedmdesátých  letech, kdy už by emise silně klesly, nebo  by už prakticky neexistovaly, by se klima neuklidnilo, nestabilizovalo, ale naopak by nás  stále ještě překvapovalo a lekalo. A teploty by neklesaly prakticky určitě. Sice bychom  přestali zhoršovat skleníkový efekt (to by byla opravdu Změna), ale  ve hře by byly stále  ještě posilující zpětné vazby, hlavně ono zlověstné uvolňování metanu ze sibiřské, donedávna  „trvale zmrzlé“ půdy.

Stručně řečeno, lze čekat, že po nějakých dvaceti – třiceti letech od chvíle, kdy by naše emise klesly k nule, bychom mohli doufat v jistou stabilizaci situace, ale určitě ne v jakýkoli samočinný návrat do normální minulosti.

Než skončím,   ještě bych rád  zdůraznil jeden aspekt celé věci, a to, že jsem tady popsal ten nejpříznivější, opravdu optimální scénář.  To, co probíhá ve skutečnosti, je na hony daleko od něčeho přijatelného, natožpak optimálního.

Jistý Ken Caldeira, vědecký pracovník,  tu naši pomalost vyjádřil velmi názorně.  Před cca patnácti lety si  spočítal, že svět bude mezi roky 2000 a 2050  potřebovat každý den novou jadernou elektrárnu , pokud se chce vyvarovat katastrofálního oteplení planety. Nedávno se k výpočtu vrátil, aby se podíval, jak si vedeme, a zjistil, že místo zhruba 1100 megawattů bezuhlíkové  energie denně  ( což je tempo změn, potřebné k tomu, abychom se vyhnuli oteplení o více než dva stupně), přidáváme zhruba pouhých  151 megawattů. Tímto tempem, spočítal Caldeira, bychom transformovali náš energetický systém ne po tři příští dekády, ale skoro příští čtyři století (!!!).  

P.p.s:  Je jasné, že  NÁVRAT   budu probírat ještě v následujícím blogu, konkrétně  půjde o možnost tak zvaného zpětného odsávání uhlíku z atmosféry. To totiž může jako jediné situaci v atmosféře opravdu zlepšit.

 

https://www.technologyreview.com/s/610457/at-this-rate-its-going-to-take-nearly-400-years-to-transform-the-energy-system/

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama