Reklama
 
Blog | Jiří Papoušek

Z této klimatické krize nás může dostat jen Evropa

Tím „nás“ myslím jak „Česko“, tak i „lidstvo“. Tím „Evropa“ myslím do značné míry „EU“ a hodně i „Evropská komise“. A tím „dostat“ nemyslím „úplně zachránit“, protože to už nejde, ale myslím tím spíš „zachránit, co se ještě dá“.

Proč si myslím, že ta naděje přichází právě z Bruselu? Momentálně je to Evropa, která má účinné nástroje, vhodnou politickou atmosféru, příznivé rozložení sil a informované a odhodlané občanstvo, zkrátka vše potřebné k tomu, aby rozjela odvážnou a dobře promyšlenou akci, na jejímž konci by mohl být svět, který nakonec přece jen uteče klimatickému hrobníkovi z nebezpečně rozpálené lopaty.

Proč ne někdo jiný?

Na to je celkem snadná odpověď: protože nikdo další na takovou úlohu prostě nemá, případně o nic takového ani neusiluje. To je případ  Ruska nebo USA.

Proč ne Čína?  Ta  má docela ambiciózní přístup k ochraně klimatu a rovněž aspiruje na pozici světového leadra, opuštěnou Spojenými státy. Snad by se mohla pokusit postavit se do čela zemím světa, ale má Čína potenciál vést demokratický svět?

Proč nás nezachrání OSN? Protože, jak jsme viděli, OSN se o záchranu snaží uplynulých třicet let, vynaložila mnoho sil, mnoho konferencí uspořádala, ale výsledek je blízek nule. Přitom je naprosto nepochybné, že akce na záchranu planetárního klimatu musí být v koncovce společná. Nemůže polovina světa klima zachraňovat a druhá polovina je dál ničit. Ve svém úsilí o společnou akci OSN však bohužel naráží na několik takřka nezdolatelných překážek. Především se snaží přimět 190 velmi rozličných zemí (mnohdy s protichůdnými postoji) k společné akci, která by navíc propukla synchronně po nějaké dohodě ve všech zemích najednou. To je prakticky neuskutečnitelné, protože tu máme země, které z těžby a prodeje fosilních paliv ekonomicky žijí, také tu jsou země, kterým momentálně vládnou šílenci nebo klimatičtí popírači, nebo zas země, které se domnívají, že jim změna klimatu prospěje (zřejmě Rusko?); a na druhé straně tu máme i země oteplováním skutečně existenčně ohrožené (ostrovy), a máme tu konečně i země, které jsou pasivní a spíše přihlížejí s tím, že se jich to všechno moc netýká (Česko?). Za této situace asi nemá smysl snažit se uzavřít funkční a závaznou dohodu, na kterou by v jeden historický moment přistoupily všechny země.

A co tedy má smysl a jak to ta Evropa navlíkne? 

Věřím, že daleko nadějnější je snažit se uzavřít obchodní dohodu o spolupráci skupiny zemí, které mají jednoznačně pozitivní přístup k ochraně klimatu, přičemž by bylo nanejvýš vhodné součástí dohody učinit i ustanovení na ochranu ekonomik zemí, které se stanou členy tohoto tak zvaného klimatického Klubu.

Prakticky by to vypadalo asi takto: Evropa by se dohodla na vytvoření zmíněného Klubu či „nízkoemisního trhu“ například s Británií, Japonskem, Čínou a Kanadou a asi dvaceti menšími zeměmi. Všichni členové klubu by okamžikem vstupu zavedli nějakou formu vyššího zpoplatnění emisí skleníkových plynů (buď daň, nebo obchodovatelné povolenky apod.). Všechny tyto poplatky by měly být srovnatelné, tak aby zboží, které přichází na společný trh, bylo vyrobeno v (pokud je to možné) stejných podmínkách, aby nikdo nebyl znevýhodněn či zvýhodněn.

Dopady dovnitř „Klubu“ by byly jasné: firmy, vyrábějící energeticky vysoce náročné zboží, by se chtě nechtě snažily o úspornější přístupy (tj. například vyrobit klasický cement nějakým úspornějším způsobem), nebo nahradit klasický Portlandský cement nějakým jiným cementem, s úspornějším výrobním postupem. Kdo by v tomto hledání uspěl, měl by výhodu.

Je ovšem jasné, že taková situace by evropské, „domácí“ cementáře silně zaměstnala, ba zatížila, a kdyby cizí cementáři, fungující mimo Klub, neplatili doma takovou daň ( například v Ruska nebo v USA), mohli by vesele dovážet do zemí Klubu a celkový dopad by posléze mohl být hlavně v tom, že by evropští cementáři zkrachovali a cizí zbohatli. Proto by v tomto systému bylo rozumné situaci hráčů na trhu srovnat, a požadovat placení daně i od dovážejících firem či zemí. Říká se tomu „hraniční daň“, nebo diplomaticko-úředním jazykem border carbon adjustment”  ( „hraniční uhlíkové vyrovnání“).

Ale co to udělá v praxi?

Pokud by v zemích Klubu šlo všechno dobře (to jest ekonomika by fungovala a emise by klesaly) byla by silná naděje, že do Klubu začnou přistupovat další a další země. Zvláště, pokud by členové Klubu měli nějaké zvláštní výhody, které by nečlenové neměli (a stáli by o ně). Vládám zemí by se pak už nevyplácelo chovat se jako černí pasažéři a neohlížet se na druhé, a naopak by se jim ekonomicky vyplatilo chovat se klimaticky pozitivně, takže by se mohly podle toho i chovat…

Tak aspoň praví ekonomická teorie, kterou namodeloval a popsal ekonom a držitel Nobelovy ceny William Nordhaus, a kterou dnes mnoho světových ekonomů podporuje a doporučuje. Tyto myšlenky mají navíc v současné době silnou podporu i v praktické evropské politice. Novopečená předsedkyně komise Ursula von der Leyen výslovně uvádí ve svých plánech, že je hodlá zavádět do života. Rovněž francouzský prezident Macron vyjadřuje svou vřelou podporu, naposledy před pár dny. Horší to může být s vstřícností v Německu, podobně jako v dalších zemích. Nicméně je pravda, že proti uvedeným opatřením by se nemusely bouřit domácí, tj. evropské podniky, protože by podmínky konkurenčního boje byly spravedlivé, a remcat by nemuselo ani obyvatelstvo, protože hraniční daň by znamenala další příjmy do evropské pokladny.

Možnosti ztroskotání

Těch není málo. Politicky by se mohly vyskytnout velké problémy s Američany, respektive s Trumpem, který klimatický problém ignoruje, odstraňuje pro-ekologická opatření v USA a že by chtěl dobrovolně platit nějakou novou daň při vývozu, se nezdá. Na druhou stranu, Trump nemusí být v úřadě dlouho, a například s paní Warrenovou v Bílém domě by se situace naprosto změnila a Spojené státy by se staly opět spojencem Evropy. Společně by se potřebné změny u Světové obchodní organizace také prosazovaly snadněji.

Avšak další skupina překážek by se bezpochyby objevila přímo v Evropě. Určitě by se našla země, která by se postavila na odpor s tím, že potřebuje četné miliardy na přizpůsobení se (Polsko, Česko?) A další úskalí by se mohla vynořit i přímo při zavádění těchto novinek. Například by se mohlo stát, že by se hraniční daň pod tlakem domácího průmyslu přešvihla, což by sice dotyčnému průmyslu ulehčilo život, ale poškodilo evropskou ekonomiku jako celek, anebo nedošvihla, což by přivodilo její neúčinnost.

A konečně je taky docela dobře možné, že by si na nový systém stěžovali i klimatičtí aktivisté s tím, že tento typ opatření podporuje fakticky škodlivý mezinárodní obchod a globalizaci, zatímco by měl spíš tlačit ekonomiky k re-lokalizaci.

Takže?

Překážek je nepochybně mnoho, úspěch není dopředu jistý, ale je zřejmé, že klimatický Klub představuje dobrou praktickou šanci, možná tu nejlepší dosažitelnou. Je určitě lepší začít teď s Klubem, než dalších dvacet let nečinně přihlížet dalšímu zhoršování klimatu (se zdůvodněním, že se neukvapujeme a čekáme na nějaký technologický průlom) a pak se v zoufalství pokusit o nějaké geoinženýrské dobrodružství.

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama