„Náklady na uhlíkovou neutralitu navíc budou astronomické. Už teď jsme je spočítali na 675 mld. Kč.“, napsal premiér Babiš na svůj twitter nedlouho před Vánoci 2019. Dost médií tato impozantní a přece přesná cifra 675 mld. zaujala natolik, že ji citovaly, ale nenašel se téměř nikdo, kdo by se ji pokusit nějak rozebrat nebo upřesnit. Což je na jednu stranu škoda, protože přechod na uhlíkovou neutralitu bude zjevně i v naší ekonomice v příštích třiceti letech to nejdůležitější, ale na druhou stranu je to pochopitelné, protože takhle neukotvený výrok (Jaké náklady? Příští? Nebo i ty minulé? Státu? Nebo soukromých investorů? Pokud státu, budou investiční? A z jakých peněz by to vlastně šlo?) snad ani nejde komentovat jinak, než že to je jen zase další výkřik do tmy. Zjevně bychom se museli pana premiéra důkladně vyptat, jak k tomu číslu přišel a kdoví, možná že ani pak bychom se nic nedozvěděli.
Drahé, levné, astronomické
Snad by tedy bylo plodnější soustředit se na ty „astronomické náklady“.
S tím už se totiž aspoň trošku pracovat dá. Chápeme, že premiér myslí, že celý proces bude extrémně či nestydatě až příšerně drahý a už z dřívějška víme, že s tímto názorem není tak docela sám na širém světě. Když prohledáte internet a shromáždíte názory na tento problém za posledních deset let, najdete jak výroky typu, že „náklady by byly příšerně vysoké“, tak i hodně výroků typu „přechod na bezuhlíkovou společnost by byl proveditelný a levný“.
Kdo má pravdu? S patřičnou dávkou dobré vůle můžeme říci, že oba výroky mohou být docela pravdivé. Ten první výrok je poměrně manipulativní, neboť se jaksi tváří, že opustit uhlí a ropu by bylo nějak obzvláště drahé samo o sobě a přitom šikovně zamlčuje fakt, že investice do energeticky jsou vždycky vysoké, (náklady na naše dva nové reaktory mají být cca 700 – 900 miliard, ale spíš ještě víc) a přitom platí, že investovat se musí, protože každá elektrárna jednou zchátrá a musí být nahrazena. Jde tedy vždy spíš o to, co je dražší a co je levnější. V takovém posuzování je pak dobré vzít v úvahu i takové okolnosti, jako jsou zdravotní dopady pálení uhlí a samozřejmě i dopady klimatické změny jako takové.
Mimochodem, ten první výrok („příšerně vysoké“)se může v praxi potvrdit jako pravdivý jednoduše tak, že vykonáním celé akce pověříme nějakého neomaleného korupčníka, nebo případně namyšleného hlupáka a náklady pak porostou jako z vody, přičemž nakonec by to mohlo být opravdu příšerně hodně miliard. Prodražit se taky může fakt, že jste se na nějaký příští vývoj nepřipravovali postupně, a teď to najednou chcete vyřídit horem pádem. (Náš případ!?)
Ale kdo to zaplatí?
Chceme-li mít přechod na uhlíkovou neutralitu relativně levný, (tj. chceme-li, aby platila varianta 2) měli bychom se vyhnout těm shora uvedeným problémům, a vůbec by neuškodilo, kdybychom pouvažovali i o tom, že tento přechod nemusíme financovat my, nevinní daňoví poplatníci, ale že se na něm mohou silně podílet ti, kdo tyto problémy dlouhodobě vytvářejí. Myslím uhlobarony a ropné magnáty a připomínám dlouholetou ekologickou zásadu „znečišťovatel platí“.
Náš přechod na uhlíkovou neutralitu by mohli a měli platit tito znečišťovatelé. Asi by nemělo smysl je žádat po dobrém, rozumnější bude zavést uhlíkovou daň, což je ostatně přístup, který doporučuje mnoho ekonomů včetně nositelů Nobelovy ceny. Podle nové studie Světové banky by uhlíková daň mohla zaplatit dokonce celý přechod k bezuhlíkové energetice (myšleno na planetě Zemi), ale autoři doporučují použít jako zdroje financí také zelené dluhopisy. (Tato myšlenka se objevuje také u vícero amerických demokratických prezidentských kandidátů. )
K dani ještě malý doplněk. Současná uhlíková daň vybíraná ve Švédsku, představuje příspěvek cca ve výši 2% rozpočtu státu. V našem případě by taková poměrně nízká daň znamenala (úplně zjednodušeně) přínos asi 30 miliard ročně. Za dvacet let by to bylo 600 miliard a za dvacet tři let (ale to už opravdu spíš laškuji) bychom byli cca na těch Babišových 675 miliardách…!
A ještě jedna poznámka přímo úplně veselé povahy. Náš premiér se stal premiérem, jelikož přesvědčivě slíbil národu, že bude řídit stát jako firmu a že ten provoz bude levný a hospodárný. A teď nám tento člověk zase slibuje, že náklady na splnění našeho základního cíle v příštích letech budou astronomicky vysoké, ačkoli podle názoru odborníků to má být cenově celkem schůdné? Podle dosavadní české logiky bychom se asi teď měli podívat na trhu premiérů po nějaké ženě/muži, která/který tento úkol hodlá a dokáže splnit efektivně a za cenu rozumnou, nikoli astronomickou?