Už dávno ( určitě déle než dvacet let) se dobře ví, že by se znečišťování atmosféry nadbytečným CO2 mělo nějak brzdit nebo omezovat (když už to nejde zakázat jedním vrzem). Chytří eko-nomové a eko-aktivisté říkali dlouhodobě: „ať za to znečišťovatel platí!“ Ale politici se po celou tu inkriminovanou dobu k nějaké výraznější akci v tomto směru nerozhoupali a už už se zdálo, že se snad nerozhoupají nikdy. A že to s planetou i s námi dopadne hodně zle-nedobře.
Bohudík, v poslední době, ač snad už opravdu pět minut po dvanácté, se situace mění. Zásadní hráči světové politiky vyhlašují odhodlání jednat. A před pár dny v Evropě nastal okamžik opravdu historický: velcí klimatičtí znečišťovatelé neboli firmy, které doposud ve velkém vypouštěly do atmosféry krajně nebezpečný CO2, za to konečně začnou platit skutečnou, a ne jen symbolickou cenu.
Znečišťovatel platí, ale kolik?
K pokusům zpoplatnit emise skleníkových plynů docházelo v různých zemích už dříve. Třeba ve Švédsku, Irsku, Velké Británii nebo v Kanadě. A nebyly to pokusy neúspěšné, spíš naopak. Byly to však pokusy omezené na jednotlivé země a taky omezené na určitý čas. Šlo spíš o svého druhu testy stravitelnosti a průchodnosti; nedalo by se říci, že byly jasným projevem odhodlané vůle změnit ekonomiku směrem k trvalé udržitelnosti. Snad tedy až dnes takovýto vážný pokus probíhá – u nás v Evropské unii…
Úplně přesně řečeno, máme v EU možnost zpoplatnit vypouštění kouře ze spáleného uhlí a ropy už od roku 2005. Tehdy byl zaveden systém obchodovatelných povolenek. Jenže celou tu dobu až do dneška se zdálo, že je to záležitost pochybná a možná i nefunkční, ne-li přímo Potěmkinova vesnice, pokoušející se vzbudit u nezasvěcenců klamné zdání, že se takto zachraňuje klima.
Pro plno lidí bylo zkraje nedůvěryhodné už to, že na tomto trhu se prodávají POVOLENKY na znečišťování. Jak to? My přece máme znečišťování omezovat, tedy spíš ZAKAZOVAT než povolovat, říkali. Navíc povolenky byly zadarmo nebo za pár šupů a každému bylo jasné, že když je na trhu nadbytek povolenek, ceny budou nízko a všichni si budou moci dovolit emise nesnižovat. Někteří novináři už zatracovali celý evropský systém. (Například Josef Patočka, bezpochyby znamenitý znalec klimatické problematiky, publikoval v Deníku Referendum článek pod titulkem Čtyři důvody, proč zrušit evropský trh s emisními povolenkami a začít od nuly) .
Jako by EU Patočku četla, rozhodla se v témže roce udělat několik zřejmě cekem důležitých opatření a změn, mj. omezila počet povolenek (čímž podpořila poptávku) a věci se změnily. Ceny opravdu postupně začaly stoupat, a posléze letos v únoru dorazily na hranici, kterážto podle mého přesvědčení představuje historický přelom: dnes se platí až 40 Euro za tunu CO2, takřka osminásobek toho, co ještě před pár lety.
Proč si myslím, že prožíváme historický moment?
Především protože ta dnešní reálná cena přesně odpovídá doporučení světových ekonomů z roku 2017. Tehdy se na pozvání Světové banky na čas dalo dohromady 13 vynikajících ekonomů, ( včetně Nobelistů Nicholase Sterna a Josepha Stiglitze), aby posoudili právě tento kruciální problém zpoplatnění uhlíku a navrhli řešení. V závěrečné zprávě pak tito ekonomové doporučili, aby se globálně aplikovaná cena uhlíku pohybovala od 40 do 80 dolarů za tunu emitovaného uhlíku. V eurech to tehdy vycházelo na startovací cenu 36 euro za tunu. Panel předpokládal a doporučil, aby se cena postupně zvyšovala – během prvních deseti let asi na 46 euro. ( Poznamenávám, že panel tehdy doporučoval uhlíkovou daň, neboli trošku jiný nástroj, než jaký máme my teď.)
Hodně důležité je, že se reálná cena za uhlík zavádí na opravdu velkém, světově významném trhu. Evropská novinka bude mít nutně dopady do celoplanetární ekonomiky.
A pokud jsem to správně zaznamenal, tato nynější cena už je znát. Má hmatatelné dopady do ekonomiky dotčených podniků, už to není jen nějaká možnost nebo návrh; je to něco, na co podniky už musejí reagovat činy.
Je to jen začátek a kam se vlastně máme dostat?
Není těžké si představit, že podniky, které jsou dnes nuceny si povolenky kupovat, si budou brzy silně stěžovat, že ceny jsou likvidační a je tudíž třeba se horem pádem vrátit do starých dobrých dob, kdy se mohlo vypouštět zadarmo, jinak nastane nějaké opravdu velké neštěstí.
Odborníci mají ovšem názor spíš opačný. Například prof. dr. Manuel Frondel, profesor ekonomiky energetiky na Univerzitě v Bochumi, který se celý život zabývá právě obchodováním s emisemi, je se současným stavem velmi spokojen. Do budoucna předpokládá, že ceny spíš dále porostou, než aby klesaly, neboli že trh bude stále přísnější a přísnější, a navíc se bude i rozrůstat. Na obchodování s povolenkami by se prý měly připravit firmy ze stavebnictví nebo z dopravy. Vyplývá to – podle profesora Frondela – jasně z emisní statistiky: celkové emise v EU poklesly od roku 2005 zhruba o 25 %. Přitom v sektorech, které byly zařazeny do trhu s povolenkami, emise poklesly výrazněji – o 35%, zatímco naopak v mnoha sektorech mimo trh s emisemi se emise víceméně nesnižují. „To je jasný důkaz užitečnosti obchodování s povolenkami“, říká Frondel, „a my na něj budeme spoléhat stále více“.
https://denikreferendum.cz/clanek/24868-ctyri-duvody-proc-zrusit-evropsky-trh-semisnimi-povolenkami-a-zacit-od-nuly
https://www.en-former.com/en/the-leading-role-of-emissions-trading-should-be-further-solidified/