xxx
Václav I. zřejmě patřil k těm lepším králům, které jsme v Česku měli. Mimo jiné pochopil velikost nebezpečí, plynoucího z mongolské armády, která pod vedením Džingiz-chánova vnuka zamířila do Evropy v roce 1241 s jasným cílem: dobýt a vyplenit. Václav I spoluzorganizoval obranu, postavil vojsko a mongolské nájezdníky z Moravy vytlačil.
Pochopitelně, s horším králem to nemuselo dopadnout tak dobře. Například představme si, že by českým králem byl v té době jistý Václav X.
Jak by to asi probíhalo:
Roky 1230-1240. Český král Václav X. postupně dochází k nezvratnému přesvědčení, že nebezpečí do Česka nikdy nemůže přijít z východu.
Rok 1240: Na pražský Hrad přicházejí zprávy, že na východ od Českého království se pohybují krajně nebezpečné a bojechtivé mongolské armády. Mohutná oblaka prachu, která se zvedla pod kopyty postupující jízdy, byla vidět na hony daleko. Je proto třeba se chystat na válku, domnívají se vojenští experti. Kout meče a začít shánět vojsko.
Avšak český král Václav X, zcela si jist svým vynikajícím vojenskopolitickým čichem, nesouhlasí. „Někdo viděl zvířený prach, a hned si myslí, že to je jízda o 70 000 mužích ve zbroji. To je falešné myšlení, a já myslím, že to víte. Oblak prachu rovná se obyčejný vítr plus půdní eroze. Přírodopis, 5.třída!“
Za pár týdnů jsou zvědové a zpravodajci na Hradě zas: mongolská armáda údajně vnikla do Uher a plení Království uherské, zanechavše za sebou množství vypálených vesnic ..Český král ale vraští příznačně obočí: „Já už se opravdu mračím! Vesnice nebo i města přece často chytnou samy od sebe, není na tom nic divného, samovznícení. Ostatně já jsem tady v okolí nikdy žádného Mongola ani nezahlédl!“
Zanedlouho se zas všechno opakuje. Mongolové se prý obrátili podle nejnovějších zpráv do Polska. Zaútočili na Krakov a vyplenili ho. Nebylo by na čase aspoň vypsat válečné berně? Jenže český král si i nadále uchovává svou skvělou sebedůvěru, pro kterou ho jeho lid tak miluje. „Mongolsko si vymysleli levicoví panovníci, aby mohli zvednout daně!“ uzavítá debatu jednou provždy a dělá si v duchu malou poznámku: napsat traktát na téma „Nebezpečí nepřichází z východu, ale z Bruselu!“
———–
Je celkem jasné, jak by to celé probíhalo dál s takovým panovníkem: o několik týdnů nebo měsíců později by se Bátuovým jezdcům u Olomouce nepostavilo žádné nebo skoro žádné české vojsko a podle toho by nakonec dopadla bitva a asi i celá Morava.
xxx
Jak se chová špatný král
A nyní mi dovolte, abych vyjádřil tak nějak na tvrdo, co tím chci říci: panovník/vůdce/vládce/atd. který vládne, musí mít dost rozumu a odvahy, aby rozpoznal problém ( připustil ho, i když se mu třeba nehodí do krámu či odporuje jeho náklonnostem nebo jeho minulým předpokladům) a začal ho řešit. Samozřejmě to vlastní řešení je velice důležité: čím lepší vládce, tím lepší přinese a vyjedná řešení problému. Ale i nedokonalé řešení je lepší než žádné řešení.
(Václav I. třeba mohl neuspět diplomaticky a nenajít dost velkou podporu ostatních evropských panovníků. Což by byl pech, ale ještě ne katastrofa. Protože pořád plnil ten svůj úplně nejdůležitější úkol – uvědomoval si problém a snažil se ho řešit.)
Naopak skutečná katastrofa by byla (je) nevidět problém a nesnažit se ho řešit. A úplně největší katastrofa je problém tak strašně nevidět/nechtít vidět, že se dám aktivně do boje – proti uznání problému za problém!!!
K tomu bych dodal ještě víc na tvrdo, že problém mohou představovat například bojechtiví Mongolové, anebo taky změna klimatu.
A úplně nejvíc na tvrdo bych ještě přidal popis politického procesu, jak ho popsala ve své knize Úvod do současné politologie Blanka Říchová (volně cituji, silně zkracuji):
1.fáze – (iniciace) zjištění problému a jeho rozpracování (…) Politická scéna vytváří podmínky pro řešení.
2.fáze – (estimace) – problém se stává politicky relevantním, lze ho strukturovat a vymezit konkrétní řešení.
3.fáze – (selekce, legitimace, alokace zdrojů) – přijímá se jedno „konečné“ řešení diskutovaného problému (např. na vládní úrovni).
4.fáze – implementace (zavedení do praxe),
5.fáze – zhodnocení a zpětná vazba.
Konec citátu. My jako lidstvo i jako Česko jsme tak nějak zabředli v bodě jedna a ne a ne se posunout vpřed. V Česku by v tom zabřednutí mohl mít prsty právě Václav Klaus.
Laická psychoanalýza Václava Klause
Český lid si dlouho myslel, že popírání klimatických změn je jen taková osobní a zcela neškodná Klausova libůstka, něco jako kdyby výslovně nesnášel hrachovou polívku nebo ve volném čase hrál lidové písně na hatibuk. Prostě nic důležitého.
Mně osobně se zdá (a snad abych se radší mýlil) pravděpodobnější, že to vůbec nebyla neškodná libůstka (popírání zpráv, které přínášejí vědci je vždy krajně nebezpečné) , ale že to bylo možná až tragické selhání tváří v tvář nejdůležitější zprávě o nejdůležitějším problému jeho politického života. On nepochopil, která bije (nebo spíš odmítl pochopit?) a hůř: dal si dokonce tu práci, že cestoval po světě a dával přednášky o tom, že takový žádný problém neexistuje. Smutné, řekl bych.
Jsou lidi, kteří si myslí, že Klaus páchal zlo jaksi úmyslně. Já bych laicky psychologicky řekl, že ne, spíš mi přijde, že na nějaké nevědomé (?) úrovni musel jistým způsobem cítit, že ho tato zpráva ohrožuje osobně a zcela zásadním způsobem. Jinak by ten svůj anti-environmentální boj neprožíval tak citově.
Podle mého soudu (možná zacházím daleko) tak strašně lpěl a visel na té své představě toho svého domněle skvěle fungujícího světa trhu bez přívlastků, že prostě nebyl schopen přijmout zprávu, která do toho jeho obrazu světa nezapadla, ale přímo ho i bořila. Tato zpráva o zásadní nebezpečnosti klimatických změn, totiž vlastně říká (aspoň já ji tak chápu, případně mě opravte), že lidé už „překročili meze“, neboli hranici, za níž jsou už pouhou svou ekonomickou existencí úplně s to změnit život na planetě Zemi. Že už jsme se ocitli ve světě, kde ekologické problémy se už staly zásadním problémem pro společnost i životy jednotlivců.
Pokud toto všechno platí, pak také platí, že do budoucna se ekonomické systémy budou zřejmě muset přizpůsobit a podřídit potřebám životně důležitých globálních ekosystémů. (Prostě je přestat ničit, stručně řečeno.) V takovém světě pochopitelně už Václav Klaus ani jeho ideologie absolutní priority všemocného trhu nemají místo.
Někdy mi Klaus připadá (a tím o něm pro dnešek končím) jako postava z nějaké antické tragédie, bojující proti neodvratnému osudu marný boj.
Ale třeba se mýlím.
—————————–
P.s.:Můžeme diskutovat, jestli klimatická změna představuje stejně velké nebezpečí jako mongolská vojska v roce 1241 (nebo větší?!). Já se to posoudit neodvažuju, řekl bych snad jen to, že na vlastní kůži bych nechtěl zažít ani jednu z těchto pohrom.