Zrod popírače
Jak přesně takový popírač vznikne či se přímo narodí, je otázkou, obestřenou tajemstvím. (To víte, duše!) Ale když už se tady veřejně snažím snížit míru svého klimaignorantství, zdá se mi, že bych se měl pokusit udělat si nějakou představu také o tomto významném procesu – životě popírače klimatických změn.
S laskavým dovolením si to zkusím nejprve nějak prakticky představit. Nemohl by ten ZROD Popírače vypadat třeba nějak takhle?:
Robert, (zatím ještě) budoucí popírač (víme o něm zatím jen to, že má velmi dobré místo v ropném průmyslu) si takhle sedí doma například u večeře a nic zlého netuše, vyptává se své dcerky, co bylo ten den ve škole. Dcerka, která obvykle odpovídá standardně: „Neměj péči,otče, všechno klape“, tentokrát řekne:“Paní učitelka nám dneska vykládala o těch klimatických změnách. Říkala, že možná tady u nás bude tak horko, že tady nikdo nebude moct žít…. A taky říkala že prej to je kvůli pálení uhlí a nafty…:“ A podívá se na svého otce zkoumavě, jakoby se ho ptala: „Máš na tom nějakou vinu, tati? Ale řekni pravdu!“
V této chvíli, řekl bych, je Robert v postavení obtížném, a také nemilém. Až do teď byl pro svou dceru kamarádským, někdy i obdivovaným otcem sportovního typu a teď najednou by se měl v jejích očích změnit takřka v ničitele světa? (Přeháním, ale děti taky přehánějí, žejo!)
Robert by se nicméně z této situace, mohl celkem snadno nějak vykroutit. Mohl by třeba říct: „No, taky jsem už o tom slyšel, ale na druhou stranu, není to ještě tak úplně jistý, vědci vedou spory, a taky je třeba vidět, že autama se vozí rohlíky!“ Robert však mlžení nezvolí. Snad cítí, že to je slabotka, tahle argumentace, a že chce-li zůstat pro své dítě hrdinou, je třeba přijít s něčím důraznějším a přesvědčivějším.
Takže Robert odloží vidličku a prohlásí sonorním hlasem : „Globální oteplování je úplná blbost. Vymysleli si to ti zelený magoři, kteří chtějí všechno lidem zakázat. Je prokázaný, že Země se už sedmnáct let neotepluje!“
Hezky to z něj vyšlo! Toto je vskutku důraznější prohlášení, a Robert si zřejmě aspoň pro tuto chvíli zachová autoritu. Na druhou stranu, Robert jednal impulsivně, nepřemýšlel a svým důrazem se jaksi sám zabetonoval do svého postoje. Pravdivost zprávy, která pro něj byla naprosto nestravitelná, popřel.
Popírání není zdravá skepse
Byli to psychoanalytici, kteří vypozorovali, že někteří lidé, když nedokáží určitou zprávu unést, ji mohou odmítnout jako nepravdivou. Popřou ji. Nepřemýšlejí o ní, nezkoumají ji, protože to by třeba museli aspoň na chvíli pravdivost připustit a to oni nemohou, je pro ně z citových důvodů nesnesitelná. V tomto našem případě vidíme, že Robert nesnesl, aby ho dcera (na jejímž mínění mu sakra hodně záleží) viděla jako planetárního vandala. Ale taky se mu nechce měnit zaměstnání, potažmo začít podporovat hnutí Duha, jezdit do práce na kole apod. Zaměstnání v jeho firmě se mu zamlouvá, on je konformista a jak se říká, „Je těžké hlasovat proti své peněžence“. Nechce-li zklamat dceru, a nechce-li ztratit práci, musí odmítnout globální oteplování.
Pokud se neotepluje, tak proč nepálit fosilní paliva a nemít z toho slušný džob? Stačí popřít.
Podobně (popřením) se brání rodiče, kterým policie právě oznámila, že se jejich syn zúčastnil se svou partou krádeží a šikanování slabších spolužáků. Rodiče mají o svém synovi mají vysoké mínění a zpráva je pro ně nepřijatelná. „To by náš kluk neudělal, na to dám krk!“
Podobně (popřením) reaguje mladá žena, která si dává záležet na zdravé životosprávě, a přesto jí lékař oznámí, že jí objevili nádor: „To přece nemůže být pravda!To se asi museli splést, to je nějaká chyba v laboratoři!“
Zde bych s dovolením rád ctěné spoluignoranty upozornil, že na tom posledním příkladu je podle mého soudu dobře vidět rozdíl mezi „popíračem“ a „skeptikem“.
Skeptik má argumenty a zpravidla se v problému vyzná, jeho pochybnosti se opírají o znalosti a realitu. Popírač reaguje ryze citově: prostě odmítá to, co momentálně nedokáže vstřebat, a když má říct nějaký argument, hledá ho dodatečně. Ta mladá paní není skeptik, svou rakovinu prostě popírá.
Padesát tisíc odstínů popření
Podle výzkumu Eurobarometru v Evropě je méně než 10% lidí, kteří si myslí, že globální oteplování „není vážný problém“. Někde v této desetině, spolu s informovanými skeptiky a s našimi milými spoluobčany, kteří nevědí nic o ničem, by se měli skrývat též popírači globálního oteplování. Mám za to, že zhruba stejná čísla jako pro Evropu by měla platit i pro Česko. Kolik přesně jich je, těch popíračů, se neví, snad tři, snad sedm procent.
Ale pocitově to vypadá na víc, ne? Chci říci, že se zdá, že těchto lidí, kteří odmítají existenci globálního oteplování velmi emocionálně a velmi hlasitě, je hodně. Což je možná tím, že mnozí z nich mají potřebu svou „pravdu“ hájit veřejně (když se pár lidí zúčastní všech internetových diskusí na toto téma,je to znát…). Ale je tady ještě možnost, že popírání je i u nás součástí nějaké organizované kampaně; tím by se vysvětlila poměrná rozšířenost různých popíračských ozvěn a schémat. O tom se ovšem moc nedozvíme, neboť organizovaní popírači, pokud jsou organizovaní, se z pochopitelných důvodů tváří jako například „rozhořečení obránci občasnkých svobod“ a pod. Jsou maskovaní.
V každém případě po pár dnech na internetu vidím, že udělat si nějaký přesnější obrázek o tom, kdo jsou a jak popírači myslí a jednají, nebude vůbec lehké. Sice je o tom na síti k dispozici celá univerzitní knihovna, ale pochopitelně každý psycholog či sociolog má svůj pohled a svoje závěry, čímž se stává situace spíše nepřehlednou.
Například třeba podle psychologa George Marshalla v populaci není jen těch pár procent popíračů, ale v popření je vlastně celá „mlčící většina“, která už má dost informací (a nepopírá je), ale nejedná podle toho – popření je v nejednání.(Těm veřejným, agresivním popíračům říká Marshall psychotiční nebo zuřiví.)
Naomi Oreskes, americká historička, mluví o tom, že lidé se bojí implikací, které vyplývají z přijetí zprávy o klimatické změně, (že by se například museli vzdát luxusu) a používá pojem „implikační popření“ ( „implicatory denial“). Popírači, říká Oreskes, se nejvíc vyskytují mezi republikány v Americe, protože životní styl Američanů je klimaticky nejdestruktivnější a to si oni nechtějí přiznat.
Trochu jinak to vidí Johny Rook, historik, který tvrdí, že skutečný popírač je ideolog. „Ideolog si myslí, že nepotřebuje znát podrobně problém, ke kterému má udělat nějaké politické rozhodnutí, protože jeho ideologie mu nabízí hotovou formulku pro řešení všech problémů. A pokud se ideologovoé přecejen dostanou do obtíží, je to tehdy, když problém skutečného světa nepasuje na kategorie ideologie. „
Pro konzervativní/libertariánské ideology, kteří tvoří převládající většinu popíračů, je takovým případem ideologické nedostatečnosti právě zničení klimatu. Pokud by měli akceptovat globální oteplování jako skutečné, pak by byli nuceni přiznat, že problém je tak velký a tak složitý, že nějaké vládní akce budou při řešení nezbytné. To je ale pro konzervativní/libertariánské ideology nepřijatelné, protože vláda je přece příčinou VŠECH problémů a řešení všech problémů je „svoboda“.
Inu, kdo četl Knihu Václava Klause „Modrá, nikolik zelená planeta“, tak možná řekne, že tato Rookova slova velmi hezky pasují na našeho nejslavnějšího popírače.
( Mimochodem, já to četl dvakrát, tu Klausovu knihu!!!).
A ještě – jak popírač umírá/ nebo aspoň odchází do důchodu?
Tak to je otázka možná nejzapeklitější z těch všech zapeklitostí, které jsem tu dnes měl. Ale je určitě důležitá, protože existence popíračů brání řešení klimatického problému.
Všichni říkají, že na rozdíl od skeptika popírač se nedá přesvědčit vědeckými informacemi. (Prý dokonce spíš naopak – když se dostane pod větší tlak a hrozí, že by musel uznat, že neměl pravdu, jeho vnitřní konflikt se zvětšuje a jeho agresivita a zuřivost narůstají.)
Ale lidé přece názory i postoje mění, takže nějak to snad musí jít…
Což zkusit nějaký praktický návrh? Tak třeba fiktivní Robert by například mohl přestat být popíračem, kdyby z nějakého důvodu odešel z pracovního místa v petrolejářství. Kdyby ho například petrolejáři vyhodili z práce pro neschopnost? Asi by se nestal rovnou voličem Strany zelených a přispěvatelem Greenpeace ale možná by vůči ropnému průmyslu necítil už takovou příchylnost jako dříve a snad by i víc dal na vědecký názor. Anebo – jak by se pohnuly jeho postoje, kdyby se u jeho milované dcerky objevilo astma? Anebo – co třeba kdyby stát uzákonil, že každý bývalý popírač, který dá pokoj, dostane 50 000 slevu na dani? Anebo – co kdyby stát nejprve znárodnil všechny solární elektrárny, pak na ně vydal akcie, a tyto akcie rozdal popíračům. To by byl panečku motiv vidět svět jinak!
Možná to tady píšu až moc zvesela, jako by o nic nešlo. A přitom popření je vážná věc, a pokud je pro-klimatická akce tak naléhavá, jak říkají klimatologové z IPCC, tak popíračí mohou udělat strašlivé škody, když jí zabrzdí (vlastně se jim to daří už roky)…To vidím jako největší problém popření: jestli už není čas nazbyt, není dobré ho marnit planými diskusemi, na téma, které je v zásadě vědecké. Ani politici, ani muži z lidu prostě nemají na to, aby něco kloudného přinesli do vědecké diskuse o oteplování. Politici a veřejnost by měli hledat společenské řešení problému: „Co s tím – nejefektivněji a nejlevněji?“ O tom se však skoro nediskutuje. Proč? Zdá se mi, že také kvůli tomu, že popírači takřka vždycky přijdou s nějakým tím svým popřením nejlépe samotného jevu globálního oteplování a diskusi tak znemožní.
A to je současně poslední záhada dnešního dne. Přes všechnu psychologii, kterou jsem četl a i tady napsal, je mi pořád divné, že ti popírači popírají (nebo do poslední chvilky popírali) vědecky prověřený fakt, že se svět otepluje. Sami přece nemají žádné vědecké znalosti, nemají zázemí, atd., vlastně se pouštějí do absolutně nerovného boje proti elitním vědcům – klimatologům z celého světa. Sami si nabíhají na vidle. Například bystřejší a vzdělanější (dřívější) voliči republikánské strany už se názorově odvracejí od konzervativního křídla.
Podle mého soudu by byla i pro konzervativce bojující za fosilní lobby mnohem přijatelnější strategie Lomborgova (Bjorn Lomborg, autoř knihy Skeptický ekolog), který říkal (myslím, že už to neříká), že klimatické změny probíhají, ale že nejsou tak strašně důležité, a že jsou důležitější věci (chudoba), že by bylo rozumnější řešit chudobu a nemoci než řešit klima. Na takovém půdorysu se už dá vést rozumnější diskuse o ekonomických a politických aspektech věci, a prosazovat případná pravicovější řešení. Místo toho v Americe republikání tvrdí, že to oteplování je podfuk, takže se zdá, že v posledku totálně zesměšní sami sebe i politiku své strany. Jejich chování jakoby nasvědčovalo tomu, že i oni sami se bojí, že pravicové řešení neexistuje, a proto popírají sám problém.
A to je mi docela divné, protože mně se to zase až tak nezdá, že by pravicové řešení neexistovalo. Možná že pravice není tak ochotná přijmout nějakou další regulaci ekonomiky, ale přece změna v zákonném rámci, upravujícím hospodářský život, není žádná komunistická revoluce! Například změna daňového systému není potupa, tragédie a smrt pravice. Dokonce bych řekl, že po ekologické daňové reformě by byl svět spíš o trošku „pravicovější“ než předtím (daň z příjmu fyzických osob by se snížila!). Anebo: byla by energetika, opírající se o jádro a obnovitelné zdroje, levicovější, než energetika, opírající se o uhlí a ropu?
—————————————————————————————————–
https://www.transitionnetwork.org/blogs/rob-hopkins/2014-07/naomi-oreskes-roots-climate-change-denial
http://www.celsias.com/article/why-climate-denialists-are-blind-facts-and-reason/