My Češi dost často naříkáme, že se o nás a o naší budoucnosti rozhoduje v Bruselu, ale vždycky to tak není. Může se rozhodovat i na jiných místech …Například pokud jde o klima, možná se rozhoduje spíš ve Washingtonu, nebo v Pekingu. Přitom však zjevně není až tak důležité to, kde se rozhoduje, ale spíš to, jakým způsobem či jak kvalitně se rozhoduje.
O tom, jakým způsobem přijímají svá rozhodnutí funkcionáři v Pekingu, se toho moc asi hned tak nedovím (snad je to dobře, protože kdoví jestli by mi to dál nezhoršilo trávení!), ale o Spojených státech a tamním rozhodování se mohu dočíst poměrně hodně.
Avšak ani to, co se dozvídám o rozhodování v USA, mě příliš nepotěšuje.
Nejdřív ty lepší zprávy
Spojené státy, velký globální znečišťovatel, jsou v otázce klimatické politiky už dlouho jaksi zablokovanou zemí. Prezident Obama při svém prvním zvolení sliboval, že s tím něco udělá. Pokusil se prosadit systém obchodovatelných povolenek, ale narazil na odpor republikánů, a v roce 2010 musel ustoupit. Nicméně to nevzdal a teď zveřejnil svůj svůj klimatický plán B, kterým se pokouší dosáhnout téhož efektu (nebo skoro téhož efektu) jinými prostředky: obešel kongres a využil americký Úřad pro životní prostředí a zavádí regulaci pro uhelné elektrárny. Podle nových pravidel bude muset energetický sektor omezit emise o 30 procent do roku 2030 vzhledem k úrovni z roku 2005.
Uhelné elektrárny ve Spojených státech údajně vyproduktují víc emisí CO2 než všechny země střední a jižní Ameriky dohromady. Omezení starých a neefektivních uhelných elektráren přinese Američanům také další, vedlejší dobro: omezi znečištění vzduchu a tím i sníží nemocnost (astma, srdeční choroby).
Obama má podporu většiny obyvatelstva, má podporu vědců, kteří se problematikou zabývají, a má i podporu části ekonomické sféry, (190 podniků zveřejnilo stanovisko, v němž novou normu vítají – a to i z ekonomických důvodů), ale má taky nepřátele: neoliberály a uhelnou lobby, pracující s podporou většiny republikánské strany (reakce na webu: „vendetta proti uhlí“, „teroristický útok na pracovní místa“). Proti nové regulaci je pochopitelně zčásti i veřejnost v některých státech, kde se těží uhlí.
Podle zasvěcených komentátorů by mělo nyní dojít k právním bitvám, které teprve rozhodnou, jestli a v jakém rozsahu nová regulace vstoupí do života. Obamův krok jakožto příklad pro ostatní klimatické opozdilce tím do jisté míry ztrácí sílu, neboť – kdoví, jak to všechno dopadne, žejo. Navíc není úplně jasné, jestli toto je nějaký první krok, anebo jestli je to spíš krok na dlouho poslední. Kdyby se měla Amerika nějak víc klimaticky rozpochodovat, museli by v kongresu přibýt nějací další pro-klimatičtí zákonodárci, a o tom rozhodnou teprve letošní volby.
Klimatický „souboj miliardářů“
A ty volby jsou právě tím, co je na americké klimatické současnosti snad nejdivnější. V USA totiž – zdá se – čím dál míň hovoří argumenty, a čím dál víc naopak mluví peníze.
Do předvolební klimaticko-finanční hry se nyní výrazně zapojil Tom Steyer, bývalý manažer hedgového fondu a miliardář – ekoaktivista (je to vůbec možné, takové spojení?). Steyer, tradiční podporovatel demokratů, považuje klimatickou změnu za „zásadní problém naší generace“ a rozhodl se, že se postaví proti republikánským kandidátům, kteří tuto změnu popírají. Konkrétně tedy, že vybere peníze (cca 50 milionů dolarů, k tomu přidá dalších 50 milionů z vlastní kapsy !!) a povede kampaň.
Ale to ještě není všechno.
Protistrana – neboli ti, kdo podporují republikány (resp. tzv. popírače klimatických změn) mají k dispozici ještě větší balík peněz! A tento balík vkládají do hry bratři Charles a David Kochové, kteří mimochodem disponují výrazně větším majetkem než Steyer. (Steyer 1.6 mld dolarů, Kochové přes 80 mld. dolarů). Kochové, kteří zbohatli a bohatnou právě na těžbě (hlavně plynu a ropy) bývají uváděni v první desítce nejbohatších lidí na světě, financují různé konzervativní kampaně, a zdá se že jsou ochotni podpořit právě výhradně ty republikánské kandidáty, kteří popírají změnu klimatu a odmítají vešketé snahy o řešení.
Podle agentur mají bratří Kochové do voleb vložit 125 milionů dolarů.
Dříve demokracie, nyní už plutokracie?
Možná bych měl jako klimaalarmista na celé situaci „vidět to pozitivní“ (například co fakt, že „miliardáří se přidávají k ochraně klimatu“???) , ale nějak mi to pozitivní vidění nejde od srdce.
Především úplně obyčejně čecháčkovsky žasnu nad tou sumou, která skončí v tak zvaných PR agenturách, respektive v agenturách, zaměřených na spinning a manipulaci veřejným míněním (já bych jim už snad ani PR agentury neříkal). Přičemž se nemohu ubránit pomyšlení, co by se za ty peníze dalo pořídit třeba v rozvoji nových energetických technologií?
Ale ještě víc mě udivuje a mate tento způsob rozhodování o důležité (zřejmě strašně důležité) věci, jako je globální oteplování a změna klimatu. Místo předvolební diskuse s podporou vědeckých argumentů vstupuje na scénu souboj miliardářů – tak trochu jako souboj pistolníků v klasickém westernu ? Nebo spíš jako souboj sběratelů v aukční síni? Jeden balík bankovek proti druhému balíku! Kdo dá víc? Sto milionů poprvé, podruhé, odklepnuto! Planetu Zemi získává ten pán v šesté řadě!!
Nu, toto jsou pocity a my nevíme přesně, jak velkou sílu ve volební kampani mají peníze. Malou asi ne, ale možná ne až tak velkou, jak by člověk myslel. Nicméně i tak soudím, že čím více rozhodují peníze, tím víc demokracie chřadne a vytrácí se.
Moc komentářů jsem k téhle věci nenašel, a tak bych s dovolením na závěr ocitoval text poněkud již starší, který o americké politice napsal britský novinář George Monbiot.
„..mezi těmi, kdo chtějí zastávat í nebo zastávají vysoké úřady, jsou lidé, kteří nemají žádné skrupule, kteří vezmou peníze nebo instrukce od jakékoli korporace nebo od miliardáře, který jim je nabídne, a pak budou bránit tyto zájmy proti současným a budoucím potřebám lidstva. Tato nová situace reflektuje hluboké celosvětové selhání politiky, v němž demokracie byla tiše nahrazena plutokracií. Bez široce pojaté reformy financování volebních kampaní, lobbování a kupčení s vlivem a systematickou korupcí, naše šance na řešení klimatického problému jsou blízké nule.“
Jo a aby celý ten příspěvek nevyzněl tak pesimisticky, doplnil bych ještě jedno místo, kde se možná také rozhoduje o našem klimatickém osudu: Spojené arabské emiráty.