Nejdřív dovolte trošku klimaignorantského doplňování a vysvětlování. Titulek jsem napsal v první osobě množného čísla („my“ jako lidstvo) ale při větší přesnosti bych měl spíš napsat „ti naši mladí“, jelikož my nad šedesát už to tady nějak doklepeme, problémy budou mít ti mladší, dnes pod čtyřicet, a téměř jistě ještě větší problémy budou mít ta dnešní batolata, přičemž jistě ještě větší problémy budou mít ti, kdo se teprve narodí.
Pokud jde o tu otázku v titulku – tedy zda „jsme či nejsme v ř..i“, tu si položil komentátor serveru Vox Ezra Klein tuším v květnu letošního roku a pak si na ni i srozumitelně a nesmlouvavě odpověděl: „I think we are fucked!“ („Myslím, že jsme v řiti!“).
Ezra Klein sám sebe označuje za klimatického pesimistu. Nevěří, že se země světa dokáží spojit a dohodnout se na záchraně, a nevěří ani Spojeným státům. Tuto svou nevíru také předložil čtenářům ve zmíněném článku, který nazval „Sedm důvodů, proč se Americe nepovede vyřešit klimatickou změnu“.
Už jsme, bohužel!
A tady je těch sedm Kleinových důvodů:
1) Amerika tak dlouho otálela a nejednala , že dnes už je opravdu těžké a možná neproveditelné udělat něco, co by opravdu pomohlo. Situace není vůbec dobrá: zdá se, že svět je na cestě ke čtyřem stupňům oteplení.
V dubnu 2014 Mezivládní panel pro klimatickou změnu IPCC sdělil, že abychom neoteplili svět o více než o dva stupně, což je vesměs (ne vždy) klimatology považováno za bezpečnou hranici, emise skleníkových plynů by musely klesat každý rok v průměru mezi roky 2010 a 2050 o 1,3 procenta až 3,1 procenta. V Americe by přizpůsobení muselo jít rychleji a agresivněji. Jenže co se děje? Svět nezačíná s omezováním emisí v tomto roce. A nezačne ani v roce příštím. A s každým uplynulým rokem by to omezování muselo být divočejší a divočejší, čímž se vlastně stává postupně neproveditelnější a neproveditelnější. To je ta strašná matematika klimatických změn: otázka není, jestli neuspějeme. Jde už spíš o to, jak moc neuspějeme. Stále více se zdá, že úspěch bude, podaří-li se udržet oteplení do 3 stupňů.
2) Lidé, na které klimatické změny nejvíce dopadnou, mají ve světě obecně malý vliv. Amerika je na tom dosti dobře ve srovnání se zeměmi z Afriky a Asie, je poměrně řídce osídlená a také proto se tam lidé tolik nebojí.
3) Neumíme se vzdát momentální výhody, abychom později získali tím víc. Klimatické změny už nyní způsobují problémy po celém světě, ale to je jen předehra. Přitom oběť máme přinést TEĎ, ale nejhorší dopady globálního oteplení nebudou viditelné dokonce ani v Americe, ještě po dlouhou dobu. Klein říká, že krize je abstraktní, zatímco oběť vyžadovaná je hmatatelná.
4) Dopady globálního oteplení nejdou vrátit.
Většina problémů politiky může na své řešení počkat. Často se stane, že se něco dlouho nedaří vyřešit, ale nakonec se to přecejen povede. Klimatická změna je jiný typ problému. Jakmile západní antarktický ledovec roztaje a skončí v moři, tak je po něm a nic ho nevrátí zpátky. Jakmile se uhlík a metan vypustí do vzduchu, nic je nevrátí zpátky. Jakmile hladiny oceánů stoupnou a permafrost roztaje, nebudeme moci vrátit čas .
5)Republikánská strana naprosto zešílela.
6) K úspěšnému řešení je třeba mezinárodní spolupráce na bezprecedentní úrovni, a možná že to není ani proveditelné. Asi nejobtížnějším rysem klimatické změny je to, že staví naše zásadní ekonomické cíle proti našemu základnímu ekologického imperativu. V moderním světě jsou lepší životy ty s větší uhlíkovou stopou, uhlíkově intenzivnější. Lidé v rozvojových zemí vědí, že Amerika dosáhla svého standardu s pomocí levných fosilních paliv a proto moc neposlouchají, když jim říkáme, aby nedělali totéž, hlavně protože my neměníme radikálně naše životy a naši ekonomiku, abychom přešli na obnovitelné zdroje.
V současné době má svět k dispozici asi pětkrát tolik oxidu uhličitého (v podobě fosilních paliv, uhlí a ropy) než kolik by bylo únosné do vzduchu pustit, kdybychom se měli udržet pod dvěma stupni.
Z toho vyplývá, říká Klein, že „nějaká síla“ by měla donutit takové hráče, jako jsou vlády zemí nebo třeba EXXon Mobile, aby nechali 80% uhlíku v zemi a nespálili jej. Přitom těžební společnosti už mají licence k těžbě a počítají s výdělkem.
7) Geoinženýring je blbost.
Ještě nejsme, naštěstí!
Na Kleinův článek se v následujících týdnech ozvalo polemicky několik autorů, přičemž možná nejucelenější odpovědˇ publikoval Joe Romm na webu Climate progress. Romm prý chápe, že je Klein pesimista, ale jsou i důvody k optimismu. Věda jasně říká, že nečinnost není rozumná volba. Technologicky a ekonomicky by akce byla proveditelná a levná. Lidé od politiky se nějak budou muset dohodnout a rozhodnout, ale jak to všechno dopadne, jasné zatím podle Romma není.
Romm uvádí svých sedm důvodů proti Kleinově pesimismu takto:
1. To, co by Američané a svět měli udělat, je z hlediska ekonomiky opravdu, opravdu levné – vzhledem k tomu, že klíčové technologie (obnovitelné zdroje) nesmírně zlevnily.
2. Klimatickou změnou jsou ohroženi všichni lidé, nejen chudáci. Představu, že chudé země budou trpět a bohaté nikoli, považuje Romm za rozšířený, ale nebezpečný mýtus a namítá, že Amerika jako nejbohatší země má nejvíc co ztratit.
3. Někdy umíme přinášet momentální oběti s tím, že později si vybereme zisky. Romm argumentuje druhou světovou válkou, do které Američané vstupovali s tím, že někteří z nich možná přinesou oběť vlastního života, aby svět byl v budoucnu lepší.
4. Ani v budoucnu nenastane doba, v níž by bylo výhodnější nedělat nic. Vždy bude výhodnější začít agresivně snižovat emise. Je pravda, že následky nejsou snadno napravitelné, volba ale není mezi nekonáním teď a nekonáním navěky. Agresivní akce bude vždy nejvýhodnější jednáním. Pokud začneme teď, můžeme se vyhnout nejhorším následkům. Pokud začneme za deset let, pocítíme mnohé vážné důslekdy, ale přecejen můžeme předejít ještě horším následkům.
5.Je pravda, že republikání se dostali v otázce klimatu na scestí. A je asi pravda, že pokud by v příštích letech měli konzervativní republikáni v čele s hnutím Tea party zásadní politický vliv, mohl by mít Klein pravdu. Ale politika se nedá až tak předvídat a republikání by na to nakonec doplatili sami.
6. Mezinárodní kooperace by musela být bezprecedentní, ale klíčová země pro smlouvu, Čína, je na cestě k zastropování svých uhlíkových emisí.
7. Souhlasím s tím, že geoinženýring je nesmysl, dodává na konec Romm.
Stříkačky jsou v pohotovosti, vody je dost, ale …?
Těmito dvěma příspěvky se odehrálo v polemice to nejdůležitější, řekl bych. Kdybych se na celou věc díval s odstupem, jako nějaký čtenář literatury faktu z jiné planety nebo aspoň z roku 2500, možná bych se radoval, jak to ti pánové krásně vystihli. Líp by se naše situace popsat snad ani nedala.
A metaforicky by se dalo vyjádřit to co se nyní děje například následovně: my-lidstvo stojíme před zvolna hořícím vlastním domem, a máme k dispozici jak hodně vody, tak i hasičské sbory, stříkačky a cisterny atd. Můžeme začít hasit třeba hned. To je dobře, ale bohužel to není to rozhodující. To rozhodující je to, jaké bude velitelské rozhodnutí. Rozhodnou velitelé zásahu (nebo snad starosta obce?) že se má začít hasit? Nebo rozhodnou, že se nemá hasit? Jak víme, tito lidé, kteří mají rozhodovací pravomoci, uvažují, zda je je požár opravdu nebezpečný a významný. Někteří se domnívají, že je nesmírně nebezpečný, a může zachvátit celé město. Další říkají, že hasit by se mělo, ale oni že to platit nebudou, když prý to nezapálili. A zase jiní říkají, že v podstatě ani nehoří, a když hoří, tak se to skoro vůbec nerozhořívá, takže to možná zhasne samo od sebe. A zase ještě další se domnívají, že hašení je moc drahé a že by se mělo vždy velmi důkladně zvažovat. Atd., atd., atd. Pokud se tito lidé rozhodnou kladně, tak se požár bude hasit a může se i uhasit. Pokud se rohodnou opačně, tak se hasit nebude.
Klein říká, že politickou blokádu a moc peněz nezlomíme, hasit se nebude, dům shoří a dopadneme špatně, a Romm říká, že je pořád ještě možné politický pat prolomit, začít hasit a že to nemusí dopadnout mizerně.
Podle mého názoru obě varianty jsou možné, netroufám si říci, která je pravděpodobnější, i když po těch letech, kdy se pořád mluvilo, ale nic kloudného neudělalo, se zdá být pravděpodobnější, že už se prostě resignuje a řekne se, ať se každý zařídí podle sebe. Taky by mě nepřekvapilo, kdyby se tak trochu hasilo a tak trochu nehasilo. Pesimistům bych však s dovolením připomněl, že politici nejsou v parlamentě vyráběni fotopolymerací nebo stereolitografií, ale že je tam posíláme my voliči aktem volby. A dále bych připomenul, že v politice je možné leccos, i věci zdánlivě nemožné. My, kdo pamatujeme rok 1989, víme, že politická situace se může proměnit tak zčerstva, že večer jdete spát v „reálném“ socialismu a ráno se už budíte v (reálném?) kapitalismu. Nevím, jak vám, vážení spoluignoranti, ale mně připadá, že ta změna, která by nyní měla proběhnout ve prospěch záchrany udržitelného klimatu, by možná byla i menší než ta, kterou jsme zažili v Česku před lety dvaceti pěti, aspoň pro začátek.
Ale než pro dnešek skončím, ještě se vrátím k té polemice o tom, zda už jsme či nejsme kdesi. Jaksi nezamýšlenou hořkosladkou tečku za celou sérií udělala internetová verze bulvárního deníku Daily Mail, když začátkem srpna přinesla článek pod již nám dobře známým výkřikem-titulkem: „We are F….d!“ („Jsme v ř..i!“). Článek pojednával o silně znepokojivém vývoji v klimatické situaci planety, konkrétně o tom, že se do ovzduší zřejmě uvolňuje metan z dosud trvale zmrzlé a nyní roztávající půdy. Když čtu, co Daily Mail napsal, tak se mi děje něco dost obvyklého v těchto případech: nevím, jestli se smát nebo spíš brečet. Byl to totiž právě Daily Mail, který v posledních letech s velkou radostí a velkým gustem psal, že globální oteplování je podfuk!
http://www.vox.com/2014/6/5/5779040/7-reasons-America-fail-global-warming
http://thinkprogress.org/climate/2014/06/06/3445803/7-reasons-climate-change/