Je to zvláštní paradox – dvě velké celosvětové krize se stále nelepší, v mnoha zemích je vysloveně ponuro a depresivno; přesto vidím ten svůj optimistický titulek jako přiměřený. Jsem opravdu přesvědčen, že za posledních třicet let jsme nikdy nebyli v takhle příznivé situaci, pokud jde o možné řešení klimatické krize.
Ale co a jak se to tedy vlastně stalo, že vznikla tato výjimečná situace?
Nedá se říci, že by to jaksi spadlo s nebe. Prostě se v posledních letech a měsících přihodilo několik poměrně normálních (ale přitom velmi významných) příznivých událostí. Postupně: volby do Evropského parlamentu a Zelená dohoda nové komise EU. Čína oznamující uhlíkovou neutralitu do roku 2060. Biden porážející Trumpa v prezidentských volbách 2020. Poslední důležitá epizoda proběhla v americkém státe Georgia, kde zkraje ledna proběhly volby do senátu a oba posty získali demokrati, přičemž toto vítězství dává v americkém senátu pro-klimatickým demokratům hlasovací převahu ( i když minimální), a tím i lepší možnost prosadit potřebné zákony. Díky všem těmto událostem a také například díky pozitivním změnám ve veřejném mínění po celém světě má nyní lidstvo velkou šanci jednat a vyhnout se do budoucna těm klimaticky nejhorším scénářům.
Čím je dnešní situace definovaná? Tou asi úplně nejvýznamnější okolností bude fakt, že nyní tři ekonomicky nejsilnější a tím i nejvlivnější hráči v celé té klimatické hře na naší planetě, tj. Evropa, Čína, a Spojené státy jsou momentálně zajedno, pokud jde o klimatickou krizi, a navíc se hrdě a veřejně hlásí ke klimatickému záchranářství. Evropa a Čína už ve svých přípravách dokonce pokročily, Spojené státy by se mohly zanedlouho připojit. Navíc kromě té „velké trojky“ máme na pro-klimatické straně i další významné země, například Velkou Británii a Jižní Koreu, zatímco v táboře neochotných nebo nepřesvědčených bychom našli jen Rusko, Austrálii, a Saúdskou Arábii.
Jistě, příznivá situace ještě neznamená zaručený úspěšný výsledek. Úskalí a překážek na cestě k lepší a zdravější planetě se vyskytne ještě habaděj.
Možná klíčovou otázkou bude to, zda se uvedené „velké klimatické trojce“ podaří domluvit se mezi sebou a pak společně přimět i ty neochotné země k respektování pro-klimatických ekologických pravidel a zda to provedou tak, aby se to nedalo jen tak zase zvrátit, neboli, zda se povede uzavřít nějakou klimatickou obchodní dohodu, která by všechny členy odměňovala zvýhodněným přístupem na trhy a naopak nečleny či země, které nebudou respektovat nová pravidla, znevýhodňovala. Zkrátka zda se podaří zavést nový ohleduplný řád ve světovém obchodování a tím i v ekonomikách jednotlivých zemí.
Jistě se vyskytne i mnoho dalších, relativně drobnějších problémů. Bidenovi demokrati i přes nově získaný senát mohou mít problém prosadit významnější zákony a budou muset hledat podporu u některých republikánů. Evropa by mohla mít problém s vlastními obchodními smlouvami, které jsou nastaveny zatím tak, že naopak podporují plýtvavější a méně šetrné přístupy. Někteří odborníci také tvrdí, že evropský systém obchodovatelných povolenek není tak účinný, jako by byla uhlíková daň. Dosti citelný problém představuje Rada Evropy, v níž mají právo veta mnohdy neinformovaní a zaujatí premiéři a prezidenti.
A ještě jeden moc moc důležitý protivník klimatické nápravy: světová uhelně-ropná lobby, která klimatickou akci úspěšně blokuje nebo aspoň brzdí všemi možnými způsoby už třicet let. Ta se asi ještě nevzdala, stále má ohromné prostředky a určitě se bude snažit „zabránit nejhoršímu“.
Nicméně radost mi v tomto okamžiku kalí hlavně vědomí, že tento nejnadějnější okamžik (v historickém slova smyslu) nebude trvat moc dlouho. Možná jen dva roky, možná čtyři, ale na víc bych nesázel. To není tolik času, aby se dalo otálet nebo odkládat důležitá rozhodnutí.
————-
P.s.: Snad ještě poznámka pro ty, kdož se lekají slova „revoluce“: Toto slovo jsem použil hlavně protože vyjadřuje rozsah a hloubku změn, které by mohly přijít. Týkaly by se proměňujícího se vztahu lidí k přírodě a k planetě. A mohly by v pomyslném žebříčku hodnot posunout přírodu a život nad peníze a materiální prospěch. Pokud jde o praktický život nás, obyčejných lidí, nic tak podstatného se v dohlednu nezmění. Derby pražských S bude stále nesledovanějším zápasem roku, a Tři oříšky pro Popelku budou i nadále nejsledovanější vánoční pohádkou. Na druhé straně si možná budeme (někteří) zvykat, že z okna uvidíme na obzoru větrníky, někteří si dáme dobrovolně na střechu soláry. Asi se pomalu rozloučíme se spalovacími motory, a v restauracích se bude vegetariánská nabídka stále rozrůstat. Myslím, že se dočkáme i konce uhlí dřív, než ho ohlásila česká vládní uhelná komise.
(Pokud tedy k té předem ohlášené revoluci opravdu dojde!)