Upřímně řečeno, mě Joe Biden zatím mile překvapuje.
Sledoval jsem ho jako prezidentského kandidáta, a tehdy mi nepřipadal až tak upřímně a gruntovně zapálený pro záchranu klimatu; spíš se mi zdálo, že by mohlo jít o staré známé předvolební sliby. Jenže od samého nástupu do funkce jako by Biden dokazoval, že to myslel (a myslí) s tím klimatem vážně. Jeho prezidentování je péčí o planetární klima prodchnuto takřka na každém kroku.
Biden podnikl několik výrazných akcí,
které by snad mohly být vykládány jako spíše symbolické, možná i propagační. Například přihlásil USA znovu do Pařížské dohody nebo uspořádal klimatický summit na Den Země. Ale vykonal taky činy, které jsou zásadnější či důsažnější a nedají se odbýt mávnutím ruky. Například vyhlásil závazné ekonomické plány na obnovu a modernizaci americké ekonomiky, které vlastně z klimatické krize přímo vycházejí. A především se jeho vláda zavázala snížit emise uhlíku přinejmenším o 50% procent pod úroveň roku 2005, a to během jediného desetiletí. To určitě není závazek typu „zavážeme se k tomu, co hodláme udělat tak či tak“ To je opravdový závazek – výzva, určitě ne cíl splnitelný tak nějak mimochodem či samospádem.
Americký list New York Times napsal, že za Obamy byla změna klimatu jen vedlejším rámcem ekonomických reforem a dějů, kdežto pro Bidena je klimatická akce už tím samotným jádrem a cílem, na který se jeho administrace bude zaměřovat. Ale aby bylo jasno: Bidenův plán neodsunuje ekonomiku na druhou nebo třetí kolej, a ani nemá důvod. Jen je Biden přesvědčen, že je možné a vlastně i logické zvládnout oba cíle: snížit emise a přitom zajistit pro Američany prosperitu a lepší život.
Ale jak to hodlá Biden navlíknout?
Na první pohled vypadá Bidenův plán celkem jednoduše: hodně, opravdu hodně investovat. Ovšem – ne do čehokoli. „Nedává smysl budovat znovu to, co už tady bylo“, říká preambule prezidentského shrnutí plánu. „Teď je přesně ten správný čas vytvořit vizi nové ekonomiky a realizovat ji.“
Nynější americká administrace tedy vloží peníze do nízkouhlíkové (či spíš bezuhlíkové) ekonomiky. Podle komentářů plán akceleruje transformaci prakticky v celém obsahu a v každém bodě, a je tam snad všechno, co může informovaný čtenář čekat. Vybudování nové rozvodné elektrické sítě tak, aby mohlo se využívat více obnovitelné energie; rozvoj všemožných technologií budoucnosti, jako je výroba baterií nebo jiné způsoby ukládání energie; síť nabíjecích stanic pro elektromobily. Dalším investičním cílem jsou budovy. Miliony by měly jít do rekonstrukcí stávajících budov a do stavby nových energeticky efektivních budov. Atd. , atd.
Samotné investice by ovšem nestačily
pohnout emisemi dost rychle. Trh bude potřebovat ještě další šťouchance a postrčeníčka, aby se vydal správným směrem.
Bidenova vláda hodlá regulovat a usměrňovat s pomocí stanovování norem a standardů. Funguje to celkem jednoduše: nejdřív se nějaká ta norma stanoví (pro příklad se třeba určí, že žehličky nesmí v provozu spotřebovávat více než 2000 wattů), počká se a pak se dodržování kontroluje a dle potřeby vynucuje. V zásadě by mělo platit: „Plníš standard? Dobře. Nesplníš standard – končíš!“
Normy a standardy uplatnila už Obamova vláda v oblasti automobilové dopravy, kdy předepsala výrobcům, jak efektivní motory mají vyrábět a prodávat, neboli kolik takový automobil musí ujet na každý spálený litr paliva. K tomu se tedy bude Biden vracet. Podobný návrat zažije i druhý největší přispěvatel k americké uhlíkové stopě – energetika. I ona bude podrobena zavedení standardů čisté elektřiny. Vláda může například elektrárnám, resp. dodavatelům elektřiny přímo nařídit, jak velký podíl čisté elektřinu musejí mít ve svém portfoliu.
Třetím způsobem, jak postrčit bezuhlíkovou
ekonomiku vpřed by měly být doprovodné tržní podněty. Bidenova administrace bude například dávat daňové úlevy pro nové obnovitelné zdroje. To se čekalo, a nezdá se, že by to byl problém. Hodlá však také zrušit daňové a jiné výhody, které až dosud využívaly uhelné a ropné společnosti. Taková opatření už by se určitě dala hodnotit jako „kontroverzní“, a lze očekávat, že ropně uhelná lobby bude za své výhody bojovat a něco asi uhájí, i když celkovým změnám už nezabrání.
Suma sumárum můžeme jistě čekat, že se za Bidena americká ekonomika bude postupně ozeleňovat. Otázkou ale je, zda se bude ozeleňovat dost rychle (času není mnoho). Další otázkou je, zda tak bude činit s dostatečnou ladností a elegancí – tak, aby se to Američanům líbilo. A možná je taky problém, že plán se soustřeďuje na budování nové ekonomiky, a jako by spoléhal, že ta stará jaksi sama někam vysublimuje.
To nemusí stačit,
domnívají se někteří komentátoři. Plán neobsahuje jeden důležitý prvek (ekonomové ho považují za zásadní) a to je tak zvané „placení za vypouštění“. Bidenův plán se nechystá firmy vypouštějící CO2 za tuto destruktivní činnost pokutovat nebo danit. To už je v dnešní době postup dosti neobvyklý. Určitou, a v poslední době i dosti znatelnou formu finančního nátlaku zavedla i smířlivá EU (emisní povolenky), cosi podobného buduje i Čína, a emise zpoplatňuje i současně nejúspěšnější země (pokud jde o snižování emisí), Velká Británie.
Že Biden nehodlá pokutovat, se může zdát jako ohleduplný až dobrotivý krok – vždyť přece nejde jen o uhlobarony, ale taky o horníky, že? Jenže ekonomové říkají, že pokud se uhlí a ropa nedostanou pod finanční tlak, budou moci přežívat tak dlouho, že to zbytečně zbrzdí řešení klimatické krize, a celý proces přechodu se navíc neúnosně prodraží. Zbytečné zpoždění nastat může, jen vzpomeňme, jak se v jistém Česku se z oficiálních míst říkalo, že se musí investovat do jádra, aby se mohly uzavřít uhelné elektrárny. A pak se nic neuzavřelo – s tím, že by to přece byla škoda, když už tady to uhlí máme !
Je proto dobré mít na paměti, že v naší situaci (míněno situaci lidstva) není až tak důležité, jak rychle dokážeme budovat nové obnovitelné nebo jaderné zdroje, ale to, jak rychle se dokážeme zbavovat těch starých, především uhelných a ropných zdrojů. Každé další vypouštění CO2 škodí, protože dál zvyšuje nebezpečí, které nám všem hrozí.