Nesoulad Tolasze s IPCC?
Otázka bloggera: Upřímně řečeno, zdá se mi, že v textu sice bráníte IPCC, ale přitom se s IPCC dost rozcházíte v názorech. Například místopředseda IPCC Jim Skea řekl BBC o závazcích EU, že to je „příliš pozdě a příliš málo“. Vy jste řekl, že závazky by „mohly být ještě mírnější„! Taky se mi zdá, že z Vašeho textu vyplývá, že situace není nějak zvláště naléhavá, že není třeba příliš spěchat a tlačit na pilu, že by se mělo jít cestou dobrovolnosti a jistého samospádu. Mezivládní panel ale říká , že je třeba usilovat o rychlý přístup bez dalších odkladů, protože vlastně situace se průběžně stále zhoršuje (emise přibývají). Jim Skea řekl, že jde o akci, která je „absolutně výjimečná a bezprecedentní“.
Chápu, že ani v IPCC nemusíte mít všichni stejné názory, ale když se takto lišíte v názorech veřejně vyslovovaných, není to moc šťastné. IPCC byl přece zřízen, aby řekl nějaký „usoustavněný“, konsenzuální názor. Když bude každý říkat něco jiného, tak je IPCC vlastně zbytečný. A my, obyčejní lidé, se v tom pak už vůbec nevyznáme.
Odpověď dr.Tolasze: Jim Skea stejně jako já prezentujeme v této věci své odborné postoje. IPCC neříká kdy, o kolik a jak mají jednotlivé země a skupiny zemí snižovat emise a zda vůbec. IPCC popisuje varianty a možnosti a říká, že když nebudeme snižovat, bude se situace s klimatem dále dramaticky zhoršovat, když budeme snižování odkládat, bude nás to stát více, a když zastavíme emise hned a úplně, tak se budeme s následky předchozího chování potýkat ještě dlouhou dobu. Jim Skea (i jiní) říká, že závazek EU přichází pozdě a je příliš malý. Já říkám, že důležitější než závazek Evropy je závazek celosvětový, který se už dlouho nedaří dohodnout. Já na tom, že lidi kolem IPCC mají různé názory na řešení změny klimatu nevidím nic divného. My se v IPCC musíme shodnout na popisu situace, na odhadu budoucnosti a na popisu možných řešení. A na tom jsme se zatím vždy shodli.
Co je a co není řešení
Otázka: Dále píšete, že že vysoké závazky EU působí spíše kontraproduktivně, že odstraší některé ty rozvojové země. „Ambiciozní cíle jsou dle mého zodpovědné za neúspěch mezinárodních vyjednávání v posledních letech. Svět se nejprve musí dohodnout, že se emise přestanou zvyšovat. Od roku 2020 každý další rok o 0%, například. To jistě nevypadá jako ambiciózní cíl. Ale je to cíl, na kterém by se svět mohl dohodnout o hodně snadněji, než když bude Evropa tlačit Indii, Pákistán, Saudskou Arábii a další do šílených procent.„
Nu ano, to je možné, že když jim přijdou úkoly velké nebo škodlivé, tak je odmítnou. Ale dá se to „vyřešit“ tím, že se všem dají závazky nebo úkoly malé nebo dokonce nicotné? Možná je pravda, že lepší je vrabec v hrsti než holub na střeše, ale nemělo by to skončit tak, že se budeme tvářít, že ten problém řešíme, a přitom ho neřešíme. Přece „nezvyšování emisí“ není žádné řešení, vezmeme-li v úvahu myšlenku „uhlíkového rozpočtu“, kterou využívá i IPCC. Pokud budeme dávat do atmosféry „jen“ tolik, to co tam dáváme teď, tak ji přece dorasujeme, (tak to přece říká IPCC), bude to jen otázka času.
Mně je jasné, že politicky jsou ty dohody neschůdné, ne-li přímo neproveditelné. Zejména tam, kde některé ty země mají na ropě nebo i uhlí postavenu svou ekonomiku. Ale že by už vůbec žádné řešení nebylo? (Co třeba uvážit to, co navrhují aktivisté, například Rusko nebo Saudskou Arábii nepřemlouvat, pokud nechtějí a uzavřít dohodu o omezení emisí bez nich? Pak by to mělo přinejmenším ten příznivý vliv, že by islamisté a Putin měli méně peněz na jejich různé expanzivní projekty.) Není problém v tom, že se pořád usiluje o dohodu, kterou by podepsali všichni?
Odpověď: Ano, nezvyšování emisí není řešení. Ale je to určitě nutný a důležitý krok, pokud by se ho podařilo dosáhnout celosvětově. A čím dříve, tím lépe. Snižování bychom museli řešit jako krok další. Současná snaha o snižování emisí přece není první. Už tady je Kjótský protokol, kde se řada zemí zavázala, že bude snižovat emise. A přesto se v době jeho platnosti zvýšily roční celosvětové emise skleníkových plynů mezi roky 2000 a 2010 o 23%. Částečně proto, že ne všechny země své Kjótské závazky plní a částečně proto, že ne všechny země se ke snižování připojily. Proto považuji celosvětové zastavení růstu emisí za důležitější, než evropské 4% snížení globálních emisí, které při současném růstu bude hravě pohlceno emisemi mimoevropskými. A dělat dohodu bez velkých znečišťovatelů? Pokud jich bude jen pár a pokud budou mít relativně malý podíl a pokud se dokážeme dohodnout, že s nimi nebudeme obchodovat, tak proč ne. Ale aktuálně je to tak, že Evropa snižuje své emise, které poté dováží ve výrobcích z Číny. A to je neudržitelný stav.
Přestane znečišťovatel znečišťovat dobrovolně?
Otázka: Píšete, že „Každý výrobce, který produkuje emise čehokoliv, by je měl snižovat…“ nebo „mělo by být věcí cti každého producenta snižovat emise…“ Možná Vás nechápu správně, ale přijde mi to, že byste především vsadil na domluvu a určitý apel. Což, myslím si, že někde a někdy funguje. Ale určitě ne všude. Kdybych se jako ministr financí na někoho obrátil s apelem „měl bys platit daně“ a nestanovíl mu termín ani případnou pokutu či trest pro případ nezaplacení, pochybuju, že bych na daních vybral víc než tři koruny a šedesát haléřů. Jiné to dle mého soudu není u znečišťování. Když to je výhodné a je to dovoleno, tak se znečišťuje.
Stát má různé možnosti, jak znečištovatele usměrnit. Může například přímo znečišťování zakázat. Může stanovit normu. Nebo může toho pachatele „napravovat“ s pomocí poplatků, pokut a daní. Nebo se může pokusit nějakým jiným způsobem ho zainteresovat, aby se změnil. Dát mu nějakou úlevu či podporu. Ale když ho necháme být, tak nic neudělá. Dokud se nezmění ekonomická situace.
Moje otázka je: rozumím Vašemu textu dobře, že byste je (ty znečišťovatele) jinak než případnou podporou neusměrňoval?
Odpověď: Já jsem tady měl na mysli něco jiného. Pokud se udělá celosvětová dohoda, že zastavíme růst emisí, tak Evropě přece nic nebrání emise snižovat. Ale ne tak, aby splnila nějaká procenta ve stanovený čas za každou cenu. Ale tak, aby podporovala čisté provozy a tím zpříjemnila život lidem, kteří v Evropě žijí. Investice do technologií a modernizace výroby nemusí být hnána nějakou „klimatickou dohodou“. Je přece úkolem politiků, aby tyto věci podporovali ne pro procenta z nějaké dohody, ale pro své občany, pro své voliče. A tím bychom ve svém důsledku pomohli klimatu určitě více. Výsledkem by totiž bylo, že celosvětově bychom emise dále nezvyšovali, bohatí (Evropa, USA, Austrálie, část Asie, …), by emise snižovali tím, že by modernizovali provozy a zaváděli nové technologie a chudší regiony by postupně bohatly. Ideál.