Mezivládní panel pro klimatickou změnu věnoval svou poslední zprávu přizpůsobování se klimatickým problémům, které nás v budoucnu čekají a neminou. Vzápětí se na internetu objevilo několik textů na téma, zda by nebylo lepší nesnažit se omezit emise a rovnou se zaměřit na adaptace.
Zdá se mi, že my tady v tom našem Česku k této myšlence docela silně inklinujeme – spíše se neomezovat a nebojovat, ale se přizpůsobovat situaci, která vznikne. Možná je to tím, že si myslíme, že jsme dobří v improvizaci a mohli bychom si třeba i polepšit, nevím..
(Mimochodem, vzpomínám si, že nedávno se pro toto řešení vyslovil i klimatolog Radim Tolasz, český účastník v IPCC.)
Asi nemusím nikomu dokazovat, že přizpůsobování je nutnost. Ono to ani jinak nepůjde. Zemědělci, lesníci, hydrologové nebo třeba vlastníci lyžařských vleků, ti se konec konců už přizpůsobují dnes. Zemědělci se budou muset naučit pěstovat jiné plodiny, lesníci jiné druhy stromů, bojovat s jinými škůdci atd. Doktoři asi budou muset nastudovat nové nemoci. A tak dále.
Čili přizpůsobení je nutné, ale otázka podle mě je, jestli je možné se přizpůsobit a přitom nebojovat proti příčinám klimatické změny …Jestli by šlo JENOM se přizpůsobit. Nesnižovat emise, dál čmoudit, a pružně regovat na to, co přinese čas a rozkolísané klima.
Víceméně toto navrhují ve svém článku pod titulkem „Nesnažme se zastavit, ale přežít klimatickou změnu“ na webových stránkách The Atlantic Uri Friedman a Svati Kirsten Narula. Podle nich se „klima mění a bude se měnit i nadále. Tudíž se potřebujeme přizpůsobit ohřívající se planetě – minimalizovat rizika a maximalizovat přínosy, spojené s vzrůstajícími teplotami. (…) A ve hře budou spíš podniky a místní zastupitelstva, než nějaké mezinárodní dohody.“
Nevím, jak to říci slušně, ale tyto úvahy mi tak trochu zavánějí sírou a uhlobaronstvím: těžit a pálit a čoudit dál a snažit se adaptovat, to mi nepřijde jako bezpečná a slušná strategie. Snad spíše líbivá, protože pro tu dnešní generaci nad čtyřicet by z toho nevyplývalo moc úkolů a omezení. Ale nezdá se mi (ta strategie) ani moc praktická.
Vemte si jenom, co by se například udělalo s těmi zeměmi, které mají malé emise, ale nemají peníze na adaptace? To by jim ty náklady adaptace platily ty země, které se snaží přizpůsobit a přitom spalují a vypouštějí uhlík dál? Nebo by se to jaksi tiše nechalo na těch chudých, ať si poradí sami?? (Nebo by se to řešilo příspěvkem Člověku v tísni?) Samozřejmě by se takové situace neobešly bez mezinárodních sporů a potenciálních konfliktů. Moc přátelské vztahy by asi nepanovaly…
Ale předpokládejme teď na chvíli, že by to morálně a politicky nějak prošlo. Jak by to fungovalo prakticky?
Dokázali bychom to například my – čeští junáci, proslulí svou pružností, zlatýma ručičkama a svým nepřekonatelným fištrónem? Nevím, ale spíš se přikláním k tomu, že ani my Češi bychom dlouhodobě neudrželi funkční společnost (pokud jsou projekce budoucnosti klimatu správné). Ten úkol by se nejspíš nakonec ukázal nad naše síly, hlavně protože jeho obtížnost by postupně stále narůstala.
Když totiž mluvíme o přizpůsobení, musíme mít na mysli, že zpočátku (to jest teď) je spíš snadnější – nějaké škody tu jsou, ale společnost je zvládá a funguje dál, aniž by se hroutila. Klimatologie ovšem říká, že se situace bude bohužel průběžně zhoršovat, nezarazíme-li emise. (A dost dlouho se bude setrvačností zhoršovat, i kdyby se emise teď rychle omezily). Pokud by se ale emise neomezily, situace bude zřejmě o to horší – hlavně v dlouhodobějším výhledu.
Suma sumárum, je to zlé a – aspoň já – nevidím nikde žádný důvod si myslet, že se to samo od sebe nějak usadí.
Zdá se mi, že hodně lidí však na takové samovolné „usazení“ či „zklidnění“ situace spoléhá. (Možná jsou to ti, kdo se přiklánějí k adaptaci). Mají tendenci vnímat změnu klimatu tak trochu jako bezprostřední pohromu, například povodeň: prostě teď přitekla velká voda a zachraň se kdo můžeš, odnes věci na půdu a pár dní vydrž v tělocvičně! Později voda opadne a bude zase dobře.
Jenže klimatická změna je zřejmě docela jiný proces. Kromě té neutuchající tendence vydržet bude obsahovat i silný prvek chaotičnosti a náhodnosti. Což je zásadně důležité, protože samozřejmě by bylo lehčí se přizpůsobit něčemu, o čem aspoň zhruba tušíme, jak bude vypadat. U změn klimatu to nejspíš nevíme.
Dovolte mi přirovnání. Podle toho, co jsem o tom četl, mi připadá, že to bude něco podobného, jako kdyby naše mužstvo mělo hrát první českou fotbalovou ligu a nikdy nevědět dopředu, podle jakých pravidel bude hrát soupeř a jaké výhody mu rozhodčí přizná. Tak například naši hráči by hráli třeba proti Spartě od začátku v deseti hráčích. Pak by hru v deseti trénovali, ale v příštím zápase v Liberci by zjistili, že soupeř má o metr a půl zmenšenou branku. V následujícím zápase proti Slávii by bylo zakázáno hlavičkování, kdežto o týden později proti Plzni bychom zjistili, že obránci soupeře mají povoleno hrát rukou… To by se ty bodíky špatně sbíraly!
Nu, zdá se mi, že například Britové na ostrovech to s klimatem nebudou mít o moc lehčí. Nejdřív mohou mít tepleji než byl normál (to už mají), dále mohou zažívat střídavě hodně deště a málo deště (to už taky mají) a různé druhy bouří (to už taky mají). Kdyby se v budoucnu stalo něco s Golfským proudem, a ten by se oslabil nebo odklonil (což se předpovídá), měli by najednou nečekaně zimu (mokrou nebo suchou? Nevíme), a pak by zřejmě postupně zase zažili nové oteplování (mokré,suché, kdoví). Chudáci ti zemědělci, řeknu vám. K tomu by Britové museli průběžně bojovat s rostoucí hladinou oceánu…
Samozřejmě my v srdci Evropy bychom měli zkraje to přizpůsobování jednodušší – aspoň v něčem. Například nemáme moře, takže žádné naše přístavy nebudou zaplaveny. Ale určitě kromě přímých přírodních dopadů na nás (naše děti) dolehne celková situace ostatních národů – třeba těch, které moře mají. Bezpochyby česká vláda bude vyzývána, aby finančně pomáhala s adaptací hůř umístěných zemí, nebo aby pomohla najít ubytování pro uprchlíky z postižených zón (nebo oboje). A tak podobně.
Samozřejmě, lidstvo je vynalézavé a tvořivé. Ale můžeme se spoléhat na nějaký brilantní vědecký objev,který to všechno vyřeší jako v americkém filmu? Anebo dokonce zkusit nějaký ten silový zásah do mechanismu skleníkového efektu?
Já jako správný klimaignorant netvrdím, že znám odpovědi na všechny otázky, ale to, co se dozvídám, mě spíše posiluje v opatrnosti. Takže se přikláním určitě spíš k názoru, který vyjádřil například John Reilly na webu MIT Technology Review, a to, že se „prostě nemůžeme jen přizpůsobit, protože obtíže s místním předpovídáním efektů klimatických změn neumožní efektivní prevenci a adaptaci. (…) Do jisté míry každý recept bude třeba vynalézt nově. Co platilo v minulosti, pravděpodobně nebude pracovat v budoucnu, přinejmenším ne tak dobře.“
http://www.technologyreview.com/view/526116/why-we-cant-just-adapt-to-climate-change/
http://www.theatlantic.com/international/archive/2014/04/the-uns-new-focus-surviving-not-stopping-climate-change/359929/