Prosím laskavé čtenáře, aby knihu raději nebrali jako předpověď, ale spíš jako varování. (Autoři netvrdí, že právě TOTO se jistě na chlup přesně a nevyhnutelně stane, spíš promýšlí možnosti, které mohou nastat, když lidstvo nepodnikne nic proti rozvrácení klimatu. Autoři mluví o své knize jako o „vědecké fikci“,podložené fakty ).
Co už se reálně stalo
Kniha nejprve rekapituluje už i nám známou historii do roku 2014.
Podle autorů je pád západní civilizace historicky výjimečný v tom, že drtivé problémy „nejenže se daly předpovědět, ale dokonce byly předpovězeny. Prakticky všechny analýzy se shodují na tom, že lidé ze západní civilizace věděli, co se děje, ale nebyli schopni to zastavit, přičemž nejvíc udivující aspekt tohoto příběhu je to, kolik těchto lidí vědělo, a jak neschopní byli jednat na základě svých znalostí.“
Déle než sto let před svým pádem věděl Západ, že oxid uhličitý (CO2) a vodní páry absorbují teplo v planetární atmosféře. Zhruba po roce 1970 zazněly první varovné hlasy, že oteplování může být i velký problém. O něco později byl založen Mezivládní panel pro klimatickou změnu (1988) a pak se na pár let zdálo, že svět půjde cestou rozumu se snahou předejít „nebezpečné, lidmi způsobené poruše v klimatickém systému“. Ale než se nějaké smysluplné akce mohly rozvinout, přišel protiútok. Tak zvaní popírači začali tvrdit, že v „teorii“ globálního oteplování je příliš mnoho mezer, a že akce na záchranu klimatu by přinesly nepohodlí a byly by drahé.
Tyto názory se začaly šířit ve Spojených státech a popíračské pozice zaujali v USA čelní pravicoví politikové. Také v Evropě, Austrálii a Kanadě tyto postoje podporovali někteří průmyslníci, bankéři a politici.
Co se už „stalo“ virtuálně
Dál autoři popisují události, které se z našeho hlediska „teprve stanou“, (ale z perspektivy fiktivního autora už se staly).
Takže se v knize dočteme, jak to na Zemi bylo například v roce, „kdy bylo pořád léto“ (tj. roku 2023). Tehdy po celém světě zemřelo půl milionu lidí a škody z povodní , ztráty z úhynu zemědělských a domácích zvířat činily asi 500 miliard dolarů.
Avšak ani takové katastrofy nepřinesly změnu politiky ve prospěch akce na záchranu klimatu.
Po dalších vlnách veder se začaly šířit nemoci a neúroda , příbývalo nepokojů, rabování a bitek. Padaly vlády. V roce 2041, po silné neúrodě propukla globální panika.
K účinnému omezení emisí však ale nedošlo ani tehdy. Vystrašený svět místo toho posléze sáhl po riskantním geoinženýringu. V roce 2052 byl spuštěn projekt, kdy se do stratosféry rozptylovaly miniaturní částečky síry. Zpočátku šlo vše celkem dobře, průměrné teploty nerostly, dokonce slabě klesaly. Bohužel pak najednou klima zastřečkovalo a indické monzuny se zastavily. Následovaly další výpadky v zemědělství a potravinářství a pak i hladomory atd. atd. Nakonec bylo rozhodnuto akci zastavit. Lidská společnost už ale byla rozvrácena.
Poslední ranou pro západní civilizaci byl kolaps západního antarktického ledového pokryvu, který proběhl v letech 2073 – 2093. V jeho důsledku hladiny moří stouply celosvětově o osm metrů a v rámci záchranných akcí bylo nutno nakonec přesídlit dvacet procent obyvatel Země. Epidemie zpustošily Evropu jako morové epidemie ve středověku. Asi 60-70% přírodních druhů bylo vyhlazeno.
Autstralie a Afrika se staly zcela neobyvatelné, nezbyli v nich žádní lidé.
Příčiny
Tolik svět, jaký by mohl být podle autorů v příštích letech cca do roku 2093.
Autoři (jakoby „čínskýma očima“) vidí dvě základní příčiny předpokládaného kolapsu západní civilizace : pozitivismus ve vědě a tržní fundamentalismus.
Pozitivismus vědcům dnes brání vyjadřovat se svobodněji a srozumitelně lidsky– tak, aby veřejnost pochopila, že jde už o život. A tržní fundamentalismus odmítá jakékoli regulace tržního hospodářství jako škodlivé a nebezpečné.
Když autoři hovoří o tom, kdo vlastně zabránil úspěšnému řešení klimatické krize –tj. přechodu na bezuhlíkovou energetiku, jmenují útvar, kterému říkají „Carbon-combustion complex“. Doslova bych to přeložil jako „Společenství pálení uhlíku“. Jde o skupinu či síť průmyslových podniků a odvětví, které mají společné to, že vydělávají na těžbě a pálení uhlí a ropy: jsou to těžaři těchto paliv, ale také zpracovatelé ropy, dále například provozovatelé letecké dopravy, či výrobci aut, a dokonce též některé finanční instituce a PR agentury, které žijí z propagování činnosti těchto firem.
Jak si počínali Číňani
Autoři knihy zdůrazňují, že Čína představovala už před rokem 2010 spíš pozitivní výjimku. Omezila populaci a přeměnila svou energetiku na ne-uhlíkovou bázi. Po roce 2050 začaly čínské emise rychle klesat. Autoři píší, ovšem ústy svého fiktivního historika:„Kdyby ostatní národy následovaly čínský příklad, historie mohla být velmi odlišná.“
A teď (pozoruhodné) zdůvodnění předností Číny:“V Číně byla situace jiná. Jako ostatní post-komunistické národy, Čína příjala kroky k liberalizaci , ale uchovala si silnou centrální vládu. Když hladina moře začala ohrožovat pobřežní oblasti, Čína rychle postavila nová města ve vnitrozemí a přesídlila více než 250 milionů lidí do bezpečnějších poloh.“
Knížka končí konstatováním, že Číňani poté, co překonali období rozvratu a dočkali se lepších časů (toto uklidnění a postupné zotavování klimatu má začít někdy okolo roku 3000), opět se začínají zabývat decentralizací a demokracií.
Proč by to vlastně Číňani měli zvládnout?
Jako trochu už poučený klimaignorant musím říci, že popis příčin a současné situace mě až tak zvlášť z míry nevyvedl, ( snad možná s výhradou, že američtí republikáni či anglofonní konzervativci nejsou jedinou překážkou vzniku celosvětové dohody), a ani popsaná budoucnost mi nepřišla nemožná. Zato však to politické vyústění (Čína přežije ) a zdůvodnění (silná vláda) mě krapítko vyvedlo z míry.
Proč by „zvítězit“ měla právě Čína?
Nu, možná autoři chtějí tak trochu popíchnout, nevím. Anebo možná předpokládají, že Čína jakožto autoritářský systém disponuje jistou vyšší operativností ve srovnání s parlamentním systémem , ochromeným vlivem „velkých peněz“. Zkrátka že Čína bude čipernější, až dojde na lámání chleba.
Upřímně řečeno, až dosud jsem si nemyslel, že by v tomto směru totalitární stát měl nějakou výhodu. Domníval jsem se, že jistá pohotovost se projevuje hlavně v situacích, kdy totalitní stát potřebuje rychle vsunout do vězení vzdorovitého disidenta.
Jenže globální oteplování není skoro vůbec o disidentech a o jejich uvězňování.
Jistě, bude třeba udržet nějaký elementární pořádek, ale současně bude nutné vytvářet koncepci, plánovat, přijímat kvalitní rozhodnutí, a řešit problémy. Poradí si diktatura například se zemědělstvím, které se může ocitnout v chaosu? Nadiktuje ministerstvo zemědělství nebo nějaká budoucí plánovací komise osevní postupy tak, aby se národ najedl? Vymyslí ředitelství silnic a dálnic nějakou nezranitelnou dopravu? Podchytí Státní zdravotní ústav všechny hrozící nebo již propuknuvší epidemie? Státy budou také muset vyjednávat obtížné smlouvy, budou potřebovat kvalitní rozhodnutí a tudíž i hodně chytré, hodně rozumné lidi.
Otázka tedy je, jestli má Čína dobrý systém rozhodování na nejvyšší úrovni a jestli má i moudré lidi ve vedení? Dostávají se tam snad k moci ti nejchytřejší a nejschopnější?
My v Čechách můžeme bez váhání říci, že za časů té naší totality se k moci nejchytřejší nedostávali, ale to byla trochu jiná situace, se Sovětským svazem za zády šli nahoru poslušní a ochotní. Ale v Číně to může snad být jinak. Dokonce mě napadá, jestli to autoři knihy nemysleli právě takhle, jako srovnání dvou systémů výběru vůdců. Zatímco v USA se v současnosti dostávají k moci ti, kdo mají k dispozici nejvíc peněz, respektive ti, kdo jsou ochotni jít na ruku těm nejbohatším a nejmocnějším skupinám , v Číně to takhle není. Kandidát na prezidenta se například nemusí až tak ohlížet na zájmy těžařů nebo celého toho „fosílie pálicího komplexu“. K svému zvolení potřebuje spíš podporu strany, než třeba nějakých ropných magnátů.
Ale cožpak to by mělo stačit k získání nějakého náskoku?
Jak to tak vidím, radši případnou odpověď nechám na čtenářích a sám bych tady s dovolením přidal jedno malé rejpnutíčko, které se trochu víc týká našeho vlastního kontinentu.
A jak dopadne Evropa
K tomuto odstavečku mě přivedl nekonformní ekonom Tomáš Sedláček, který v Českém rozhlase Plus nedávno hovořil o Evropě a o naší přecitlivělosti na ekonomické neúspěchy, resp. na nedostatek růstu.
http://www.rozhlas.cz/leonardo/leonardoplus/_zprava/co-ekonomie-neumi–1451505
To my Evropané jsme přecitlivělí na ekonomický vývoj, říkal v rádiu Sedláček. Velká hospodářská krize začala v Americe , byla tam mnohem delší , mnohem hlubší a mnohem krutější, než v Evropě. A přece v Americe k žádné občanské nebo dokonce světové válce nevedla. To až v Evropě. A to samé vidíme v menší variantě dnes: krize začala ve Spojených státech amerických, rok se držela v Americe, ale nikoho z Američanů nenapadlo, že by za to mohly Spojené státy americké, nikoho nenapadlo, že za krizi může společná měna jménem dolar. Nikoho nenapadlo, že by si mohli z krize pomoci tím, že vyloučí Kalifornii z dolarové zóny. Jenom tady v Evropě nás to vytočilo tak, že máme sto chutí porazit strom, který nás živí.
Tolik (zkrácený) Tomáš Sedláček. Byl bych raději, kdyby neměl pravdu, ale nějak nemůžu najít, v čem by to asi tak bylo. Evropa je bohužel historicky nesoudržná a když se nebude dařit ( a dokonce se třeba bude hodně nedařit), určitě se najde víc politiků, kteří na to budou reagovat hledáním viníka u sousedů nebo v Bruselu a následným vytahováním starých křivd, starých obvinění a starých nenávistí.
Takže, abych to dneska nějak optimisticky uzavřel: Nejsem si vůbec jistý, že by Čína měla v budoucnu obstát lépe než Amerika, spíš bych si na to nevsadil. A Evropa, ta to bude mít hodně těžké, to teda jo!