Národní plán obnovy se měl z velké části (37%) zaměřit na řešení problémů s globálním oteplováním. Měl nasměrovat investice do omezování uhlíkových emisí tam, kde to ještě jde a do přizpůsobování se klimatickým změnám tam, kde už to jinak už nejde. Česká vláda plán měla připravit, ale místo toho se pochopitelně zase jednou pokusila EU ošulit (vzít si dvě stě miliard a utratit je tak, jak se jí to bude hodit). Jenže komise plán nepřijala, česká vláda musela plán předělávat, a ne jednou, ale víckrát…..Bohužel však ani po těch předělávkách, nevzniklo, zdá se, něco opravdu uspokojivého.
Umí vláda napsat plán?
Situaci rozebíral před časem také Český rozhlas plus. V pořadu Natura konfrontoval názory kritiků ( zde eko-aktivistů) s názory úředníků z Ministerstva zemědělství. Aktivisti říkali, že ministerstvo je mimo, že prosazuje zastaralá a neefektivní řešení. Například podpora závlahových systému není žádné adaptační opatření!, tvrdí tyto kritické hlasy. Na kritiku v rozhlase odpověděl Jiří Šír, náměstek MZ,takto : „Závlahy jsou jednoznačně adaptačním opatřením na vznikající sucho a zároveň mají mitigační charakter, to znamená, že pomáhají sucho zvládnout.“
V jedné větě se zde panu náměstkovi povedlo spáchat hned tři chybná nebo zavádějící tvrzení.
Skličující neznalost klimatických problémů
Náměstek Šír především mylně zaměňuje klimatickou změnu (globální oteplování) se suchem. Změna klimatu v našem prostředí může mít klidně jinou podobu než suchou. V poslední době jsme pozorovali poměrně „mokrou“ variantu, v budoucnu se může dít leccos, třeba i dočasné ochlazení a pak prudký skok směrem do vyšších teplot. Dá se říci, že opravdu jisté jsou jen dvě věci: globálně bude oteplování pokračovat a i u nás se budou dál objevovat nečekané a chaotické změny v počasí. Tudíž počítat jen se suchem a s adaptací na sucho, když můžeme prožívat něco podstatně odlišného, je velmi nešťastné.
Další důležitou věcí, kterou pan náměstek buď neví, nebo překrucuje, je užívání pojmů „adaptační“ a „mitigační“ opatření, které používá EU. Co je „ adaptační opatření“, je celkem jasné: jím se adaptujeme na situaci, která již probíhající změnou klimatu vznikla. Přizpůsobujeme se. Například proměňujeme lesy tak, aby odpovídaly jinému, teplejšímu klimatu. A „mitigační“ znamená, že se snažíme omezit, zmírnit samotnou změnu klimatu. Zabránit dalšímu oteplení. Neboli že buď vypouštíme méně oxidu uhličitého či metanu, anebo tyto plyny nějak dostáváme z atmosféry pryč. Je myslím úplně jasné, že žádným zavlažováním změnu klimatu nezabrzdíme a proto také stavbu přehrady a zavlažovacího systému v žádném případě nemůžeme považovat za mitigační opatření, spíš naopak!
Ale adaptace to tedy je?
Dá se říci, že zavlažování by do adaptace patřilo (kdyby bylo jasné, že se bude prohlubovat sucho). Ale kdybychom měli v budoucnu zmíněnou „mokrou“ variantu změny podnebí (což se vyloučit nedá) , zjevně by bylo zavlažování nadbytečné a tím pádem by nespadalo ani do adaptačních opatření. Úkol předpovědět klimatickou budoucnost v detailech je těžký, a to i pro někoho, kdo chápe situaci lépe než náměstek Šír. My totiž nevíme přesně, jaké budoucí situaci se máme vlastně přizpůsobit. Víme, že nyní hynou lesy, že leckde byly problémy s vodou. Ale v příštích deseti letech se mohou tyto problém jak prohloubit, tak proměnit. Ale jestliže nemůžeme předpovědět budoucnost, jak se na ni chceme připravit? Můžeme se snažit adaptovat na tu dnešní situaci, ale třeba v případě lesů je to dost marné: nyní vytváříme les pro dobu, která už bude jiná, než je ta dnešní. Za padesát let, až bude dnes založený les dorůstat, budeme klimaticky někde jinde.
Alternativní adaptace
Eko-aktivisté by jako adaptační opatření doporučili spíš zadržování vody v krajině formou výsadby drobné zeleně, založením stromořadí, remízků, obnovy mokřadů a drobných vodních toků v krajině. Tento způsob zadrží víc vody přímo v místě, nechá ji vsáknout. Neshromažďoval by vodu v přehradě, ale spíš rozptyloval v krajině, což by se také hodilo v případě hrozících povodní. Ale zase by nevytvořil ty velké nádrže, odkud se dá čerpat pro různé účely.
Asi by se měla vést diskuse, která forma adaptace je vhodnější pro který případ. Sám to posuzovat nechci, ale malou úvahu si dovolím. Na stavbu přehrady je přece jen potřeba hodně betonu a také silné přesuny materiálů, takže se při tom pálí i dost nafty, což znamená vypouštění dalšího uhlíku do ovzduší. Naopak při vysazování stromků nebo při odstraňování starých meliorací postačí hlavně lidská práce, navíc vysazováním stromů dokonce i odstraňujeme uhlík z atmosféry. Neboli, ten způsob, který navrhují aktivisté, má jistou výhodu navíc: nepřispívá jen adaptaci, ale i k mitigaci., což mj. znamená, že věci jsou téměř přesně naopak, než jak to tvrdil náměstek Šír.
Neblahá „maladaptace“
Nechci tvrdit, že existují jen obtížné adaptace. Například adaptovat život ve městech na rostoucí teploty nevypadá nějak neřešitelně, pokud nárůst teplot nebude příliš rychlý. Postačí stavět a regenerovat domy tak, aby dokázaly nepustit horko dovnitř (izolovat, zastiňovat), umožnit město větrat (nechat volné cesty pro ochlazovací vánky), a co nejvíc udržovat a rozšiřovat stromořadí, parky a případně i vodní prvky. Taková opatření by měla města zvládnout. Jsou však bezpochyby i oblasti, kde se dá leccos zvorat. A to „zvorat“ nemusí znamenat, že adaptační opatření nepřinese až takovou úlevu, jak se čekalo. Odborníci varují, že některé adaptace mohou být natolik nepovedené, že situaci nejenže nezlepší, a naopak ji ještě zhorší. Mají pro to pěkné slovo: maladaptace.
Je nejvyšší čas, aby se česká ministerstva přestala chovat, jako by ve skutečnosti žádné oteplování nebylo, jako by to byl jen jakýsi vrtoch Evropské komise a Grety Thunbergové. Měla by (ta naše ministerstva) si svižně osvojit racionálnější myšlení a jednání, vzdělávat se, strategie řádně promýšlet.
A přestat pořád šulit!