Když se nad tím pořádně zamyslím, připadá mi celý ten příběh změny klimatu a globálního přehřívání jako velmi, velmi těžko uvěřitelný a pochopitelný. Šílený, řekl bych rovnou.
Například velmi podivné je už to, jak dlouho to všechno víme (myšleno my lidstvo) a více méně netečně na to zíráme, aniž bychom něco účinného podnikli. Silně pošetilé je také to, jak moc jsme ochotni brát vážně lidi, kteří nemají v oboru vůbec žádné vzdělání (u nás např. finančník Václav Klaus) a dokonce jsme ochotni se podle jeho/jejich „názorů“ na klima i řídit!!! Šílené jsou také předpokládané dopady (část planety zatopená mořem, část planety přeměněná na poušť) a pochopitelně i některá řešení, hlavně v oblasti tak zvaného geoinženýringu. Značně pomatené se zdá být i to, že nejspíš nakonec na tom všem nikdo (dlouhodobě) nevydělá a i ti, kdo pevně věřili ve svou mazanost, na svoje konání v posledku také těžce doplatí. Že nakonec prodělají úplně všichni.
Jako taková šílená třešnička na šíleném dortu se mi zdá být to, že jsme se tomu všemu špatnému, co přijde, mohli jako lidstvo vyhnout, a ne že jsme mohli, my jsme mohli snadno, pohodlně a elegantně. To je stále jasnější. Ale toto, mám takový pocit, jsem tady už možná i víckrát napsal. Dnes (a příště) se pokusím víc a hlouběji zabrousit do toho, jak se to všechno vlastně dalo (a mělo) provést.
Podle mého úsudku stačilo použít před nějakými těmi asi 25 lety, (když už bylo jasné, oč jde), nástroj, který všichni znají a průběžně zažívají na vlastní kůži – daň. Jsem toho názoru, že sama o sobě by daň sice nemohla ten tehdy ještě vzdálený a neurčitý problém zcela vyřešit, ale určitě by ho zabrzdila v rozmachu a zabránila jeho rychlému rakovinnému rozrůstání.
Tohle že může udělat jedna daň?
Já myslím, že ano. Kdybychom (my euro-atlantická civilizace) byli včas zdanili uhlík, místo abychom se klaněli tak zvanému trhu bez přívlastků, udělali bychom asi ten nejdůležitější, resp. nejúčinnější krok k vlastní záchraně. Jistě, záleželo by i na dalších činech, například na tom, co bychom udělali s těmi penězi, vybranými na dani, ale lze předpokládat, že dobře zorientovaný trh by vzal na vědomí informaci, že uhlí nebo ropné produkty už nejsou nadále přínosné a výhodné, že zjevně nemají budoucnost a že je tedy třeba hledat a nabízet nějaké nové cesty. A tohle trh umí opravdu moc dobře. Jenom musí věřit, že ty daně při nejbližší příležitosti někdo zase nezruší.
První zcela solární vlak vypadá jako český motorák, ale jezdí v Austrálii. Jak krásně by se přitom vyjímal mezi Bakovem nad Jizerou a Turnovem!
Mám za to, že kdybychom byli včas konali a daň zavedli, dnes by náš každodenní život nevypadal nějak strašně moc jinak, než jak vypadá. Ale obklopovalo by nás dnes jistě o hodně víc těch pozitivních, progresivních prvků, a míň těch negativních. Abych dal příklad…tak třeba co by se dělo v dopravě…? Hodně! Tam by to jistě velmi vřelo. Na dálnicích by dnes bylo viditelně méně kamionů, ( částečně by se asi nákladní doprava vrátila na železnici a částečně by se jezdilo efektivněji). Bylo by (i u nás) k vidění jistě víc aut na vodík nebo na elektřinu a nebo třeba i na stlačený vzduch. Skoro jistě by nejezdilo tolik osobních terénních aut a aut s vysokou spotřebou. To by se totiž prodražovalo. Myslím, že by bylo vůbec méně aut na silnicích a naopak – určitě bychom sledovali oživení železnice. Osobně si myslím, že i u nás v Česku by probíhala další elektrifikace železnice ( dosud máme elektrifikovaných tratí jen 30%), a to s vlastní výrobou elektřiny ze slunce (nádraží = elektrárna). Letadla by na tom byla hůř a musela by rychle hledat úspornější pohon, jinak by se lítalo míň. Možná by zkoušely nějaké zcela nové dopravní systémy, které ve skutečném světě zatím nezkouší. Ale po městech by se jezdilo víc na starých dobrých kolech. A tak dále, a tak dále. A nežili bychom ani v zemljankách, ani v jeskyních, všude bychom dojeli, a to v přiměřeném pohodlí. Na oslíkovi nebo na velbloudovi by se i nadále po silnicích jezdit nesmělo. Prostě dělo by se leccos progresivního, co se v současnosti bohužel neděje, nebo se to děje pomalu a se zpožděním. Ale hlavně a především by zjevně a výrazně klesalo množství vypouštěného uhlíku do atmosféry a tudíž by tolik nerostla teplota na planetě, ledovce by netály tak rychle a naše šance na zachování obyvatelné planety by byly daleko větší, než jsou dnes.
A jak jsem řekl, mohlo to být celkem bezbolestné.
Vážně úplně bezbolestné?
No, bezbolestné úplně pro každého by to asi nebylo. Uhlobaroni by mohli postrádat nějaký ten milion do rodinného rozpočtu a jistě by si tu a tam zafňukali. A ropní magnáti jakbysmet. Ale obyčejný člověk by to všechno mohl prožívat celkem v klidu, a pokud by se snažil, mohl by si v určitých situacích i přilepšit. V každém případě si ale myslím, že to hlavní by nebyla částečná či úplná bezbolestnost daně, ale ten její veskrze blahodárný dopad na vznik nové úspornější a šetrnější ekonomiky.
Ony totiž daně, kromě toho, že přesměrovávají toky peněz, mají i tu moc, že učí lidi i firmy novému chování a jednání. Například říkají, jestli se má plýtvat nebo neplýtvat, jestli něco je žádoucí nebo ne. A to je přesně to, co potřebujeme změnit, protože pořád všemožně plýtváme, vyrábíme elektřinu z uhlí a jezdíme na ropu. Pokud by se toto povedlo změnit, změnili bychom ekonomiku, a s ní i celou společnost.
Uhlíková daň není módní novinka
Jestli se vám nyní zdá, že vkládám nemístné naděje do nástroje, který je nevyzkoušený a tudíž problematický, s radostí musím nesouhlasit. Uhlíková daň je až překvapivě promyšlená záležitost a mluvit o ní jako o nějakém novátorském nebo riskantním nástroji určitě není na místě. Ten pán, který ji vymyslel, anglický ekonom Arthur Pigou, o takových daní mluvil a psal velmi vážně už někdy v dvacátých letech minulého století! A jeho žáci navrhovali varianty takových daní a navrhují je i nadále, v některých případech se tyto daně zkoušejí – s úspěchem – i v praxi. Já předpokládám a doufám, že jak se situace s přehříváním planety zhoršuje a bude i nadále, myšlenka danit uhlík bude nabývat na síle a že se nakonec prosadí a že bude mít zásadní dopad na lidskou společnost.
Aby se to stalo (aby daň měla patřičný dopad), měla by ji přinejmenším nějaká větší skupina ekonomicky rozvinutých zemí zavést současně a v nějaké přiměřené výši. Tak se to většinou chápe. Neměla by se vybírat nějaká halířová nebo až homeopaticky symbolická daň, jako se to někdy děje. A ovšem, daň by se neměla zavést ani skokem či šokem, protože některé firmy, které nejsou zase až tak moc pružné a přizpůsobivé, by mohly mít dost velké problémy.
Ještě bych dodal, že daň, jakkoli má být zásadním a důležitým nástrojem či ústředním bodem klimatické politiky, by asi potřebovala ještě další podporu, aby nástup účinků a dopadů byl pěkně hladký, a přitom i důrazný. Sem spadá například vládní podpora zateplování domů a jejich vytápění s pomocí tepelných čerpadel a slunce. Nebo podpora cyklistiky ve městech, podpora obnovitelných zdrojů na úrovni obcí a domácností atd. Pak by to mělo fungovat.
Ekonomové doporučují
Ekonomové, kteří se zabývají globálním oteplováním, považují nějakou formu uhlíkové daně za jednoznačně nejlepší způsob, jak klimatický problém řešit.
Před začátkem klimatického summitu v Bonnu v listopadu 2017 skupina třinácti světově vynikajících ekonomů znovu vyjádřila důrazně názor, že pokud se má svět vyhnout dalšímu nebezpečným projevům změn klimatu, je třeba bez otálení zavést globální uhlíkovou daň. Na výzvě se podíleli například prof. Nicholas Stern, nebo nositel Nobelovy ceny za rok 2001 profesor Joseph Stiglitz. Experti navrhli rovnou i výši daně – cenu za jednu tunu oxidu uhličitého. Daň by se podle nich zprvu vybírala v počáteční výši 40 – 80 dolarů do roku 2020 a později až 100 dolarů za tunu CO2.
V současné době se k takovém (tak vysokému) zdanění bohužel neblíží nikde a naopak, leckde jsou fosilní paliva podporována ( ejhle – další projev šílenství) a to otevřeně nebo skrytě.
U nás v Evropě máme dani podobný systém, (dokonce největší na světě) tak zvaný trh s emisními povolenkami, jenže až dodnes byla cena za vypuštění tuny uhlíku tak nízká (zhruba 5 euro za tunu), že dotčené firmy se nemusely výrazněji snažit vypouštěné emise jakkoli snižovat, šetřit nebo zavádět nějaké zlepšováky. V současné době se EU snaží situaci zlepšit, cena za vypuštěnou tunu by měla postupně zase začít stoupat a firmy by tak měly mít postaráno o motivaci k úsporám.
Ale já se tady ještě vrátím (hned příště ) k uhlíkové dani a k tomu, jak zatím funguje ve světě.