Lidé ve zralém až starém věku mají být rozvážní a uvážliví, anebo, možno-li, rovnou i moudří.
Naopak mladí lidé se mohou projevovat jako ukvapení, emotivní a docela i pošetilí a nerozumní.
Tak to bývalo, co svět světem stojí.
Až najednou teď, v pohnuté dnešní době, je toto pravidlo nemilosrdně obráceno vzhůru nohama a hlavou dolů (aspoň pokud jde o přístup k ochraňování zbytků zdravého klimatického systému na naší planetě). Mládež je velmi rozumná, možná až moudrá a staří na to hledí jak příslovečná sůva z nudlí.
xxx
Tedy, situace není úplně nenormální ve všech ohledech. K normálním okolnostem patří, že se mladí lidé bouří a protestují, že vystupují proti starým a již třeba nefunkčním pořádkům. Už trochu divné (resp. dosti rozumné) je, že ti mladí (studenti) požadují od „starých“ (resp. vládnoucích ), aby oni sami provedli tu potřebnou změnu politiky. Jakoby ti mladí říkali těm starším větu, kterou obvykle říkají rodiče dětem: „Ukliďte si ten bordel, který jste tady nadělali!“. Staříci jsou nasupení, mají na jazyku nějakou tu hlášku ve stylu „takhle se k nám chovat nebudeš, ty fracoune nevycválanej“ a pokud jde o věcnou odpověď, maximálně pronesou, že žádnou změnu nedělali, protože žádná nebyla třeba. Neboli : staří ten problém stále jakoby neviděli (nechtěli vidět), což je velmi, velmi nerozumné, zatímco mladí vidí jasně, chápou a chtějí s tím něco udělat, což je naopak velmi rozumné. Dále je velmi rozumné, že mladí neříkají politikům, jak to mají provést, protože to je prostě jejich práce (těch starých), a konec konců, k cíli (omezení emisí skleníkových plynů) vede více cest. Mladí jsou umírnění, nepřicházejí s žádnou vlastní mladickou politickou divočinou, s žádným anarchismem, maoismem, ani s žádným superneoliberalismem. Uznávají, že zatím ještě nevědí, jak nejlépe na to. Velmi rozumné!
xxx
Nu, já si tedy umím představit spíš opačnou situaci. To jest takovou, kdy by moudří staří prokazovali svou obezřetnost a říkali: Buďme opatrní a prozíraví, a važme si toho klimatu, který máme, vždyť lidé tu budou žít i za rok a za sto let a budou chtít slušně žít. A k tomu bych si taky dovedl představit některé ty mladé, frfňající a protestující, že si chtějí taky užít rychlých aut, aeroplánů, soukromých bazénů a exotických ostrovů.
Hledaje nějaké vysvětlení na internetu, narazil jsem na dva měsíce starý pořad Českého rozhlasu „Pro a proti“, v němž za nás staré hovořil spisovatel Ondřej Neff (74 let) a za mladé Petr Doubravský (16 let )..
Zjistil jsem, že Neff si nedovede představit svět jiný, než je ten dnešní (opravdu divné u spisovatele sci-fi). Říká, že požadavky na lepší ochranu klimatu jsou emotivní záležitost ( a nevidí, že chtějí – li ti mladí žít aspoň trochu klidný život, pak žádat ochranu klimatu je naprosto racionální ), také argumentuje tím, že Čína má vyšší emise než Evropa, takže je prý pro nás celkem zbytečné je snižovat ( a neví, že Čína má nejvyšší emise při srovnávání států, ale v emisích na hlavu je pořád ještě za Západem, navíc si docela dobře vede v obnovitelných zdrojích) atd. Neff také mluví o těch „velkých solárních elektrárnách, které způsobily skandál“ (skandál nezpůsobily elektrárny, ale ministři a poslanci, kteří nejdřív stanovili přemrštěnou podporu pro tuto novou technologii a pak ještě zablokovali úpravy) atd.,atd. Celkově mi postoj pana Neffa připadá jako určitá apriorní nechuť se ochranou klimatu zabývat. (Kdyby neměl nechuť se tím zabývat, jistě by byl schopen najít a použít opodstatněné a pravdivé argumenty????!)
xxx
A teď vidím, že najednou píšu jen o panu Neffovi, pana Doubravského jsem nějak ztratil ze zřetele. Ale možná, že si počínám dobře, protože možná tady a v tom je právě zakopán pes. V tom, že jsme to byli my, staří, kdo jsme vytvořili tuto neradostnou situaci, ne ti mladí a tudíž my jsme asi tím klíčem k hádance o převrácené roli generací.
V takovém případě by to mohlo být prostě a jednoduše tak, že my staří jsme tou naší vrcholnou a dlouhotrvající nerozumností mladé k rozumnosti prostě donutili. A mladí se tak skvěle chovají (téměř moudře), prostě protože už jim nic jiného nezbývá, když my staří jsme to všechno tak úděsně zprasili a ani se nechceme k tomu hlásit.
Já myslím, že to docela sedí. Podobné věci se přece docela často stávají i v každodenním životě: například v rodinách, kde dorůstající děti jsou prakticky donuceny chovat se dospěle, převzít zodpovědnost a zastoupit své nefunkční rodiče – alkoholiky.