Zavedení daně z uhlíku považuje mnoho ekonomů za klíč k řešení problémů s oteplováním planety. Opakovaně doporučují nejraději rovnou celosvětové zdanění fosilních paliv, uhlí a ropy, hned po vytěžení. Ale politici se většinou do akce moc nehrnou, mnozí mají obavy z reakce voličů a hlavně – jsou ve vleku uhelně – ropné lobby, asi nejmocnější lobby na světě. Tato lobby proti dani bojuje už dlouho a daří se jí zavádění (až na výjimky) blokovat.
Já tady dnes uvažuji o tom, co by se stalo, kdyby se povedlo daň zavést u nás. Jak by probíhalo ono kýžené každodenní zachraňování klimatu nenásilnou cestou, bez dalšího zbídačování chudobného lidu. Jak by se s tím prostě žilo.
(Chci předeslat, že rozhodně nepředpokládám, že by se případná uhlíková daň vztahovala POUZE na domácnosti. Naopak, firmy by se musely rovněž zapojit – a to spíš víc než míň, ale pro větší srozumitelnost tady píšu spíš o domácnostech. )
Vracení peněz
Jako každou jinou daň, i tu uhlíkovou by bylo možné prostě vybrat a peníze použít například na různé přírodně-ochranářské účely, jako je zadržování vody v krajině, budování poldrů a hrází, vysazování stromů a podobně. To by bylo celkem na místě, když už daní řešíme ty dopady globálního oteplování, že.
Ale jsou i jiné možnosti, jak s penězi, získanými daní, naložit. Je například možné daň vybrat a použít a následné zdražení některých služeb či výrobků lidem vykompenzovat ve zvýšení důchodů nebo ve snížení jiných daní, třeba daně z příjmu.
A mám tu ještě zajímavější daňové varianty. Ta snad nejpozoruhodnější možnost je peníze sice vybrat, ale pak je prostě vrátit nějakou formou lidem. Možná by bylo přesnější napsat „rozdělit“, než „vrátit“, protože danilo by se například hned při těžbě nerostu nebo na hranici (při dovozu), a vybrané peníze by se jednou ročně jednoduše rozpočítaly na všechny občany Česka a každému jednomu z nás by pak došla na účet jeho poměrná část. O takové formě daně dlouhodobě uvažuje v USA skupina pravicových odborníků. Podle jejich výpočtu by po zavedení daně každoročně dostala běžná americká čtyřčlenná rodina zhruba dva tisíce dolarů. Autoři proto říkají, že nejde o daň, ale o dividendu.
Myšlenka vzbuzuje zájem, ale i jisté kontroverze, což je však celkem pochopitelné. Když stát nejprve zdaní energie, čímž je pro běžnou rodinu (fakticky) zdraží, řekněme o 500 korun měsíčně, a pak jde a každý měsíc zase té dotyčné zdaněné rodině pošle 500 korun zpátky, není to pošetilé chování? Přece nula od nuly pojde, ne?
Nu, jak u koho. Po zavedení daně by se průměrné rodiny ocitly „na svém“, ale ty plýtvavější rodiny by byly v „mínusu“, neboli by zaplatily na dani víc, než by byla ta „dividenda“ ve výši dva tisíce, kdežto ty „úspornější“ rodiny by se ocitly v plusu, neboli, zaplatily by na dani méně než uvedené dva tisíce. Což by jednak bezprostředně odměnilo ty šetřící, ale taky by mělo dlouhodobé dopady do trhu.
Pozvolné ovlivňování
Osobně považuju za pozitivní i ta nejjednodušší okamžitá opatření – třeba jít a přivřít topení – ale musím říci, že ten hlavní cíl zdanění uhlíku spočívá v něčem trochu jiném, a to v tom, že daň obrátí pozornost k trvalým úsporám, k systémovému řešení, že se příkaz „neplýtvat“ stane samozřejmostí. V oblasti bydlení by šlo asi o to dosáhnout, aby všechny domy fungovaly v systému „pasivní“, anebo téměř „pasivní“, tj., aby spotřebovaly co nejméně energie – v zimě i v létě. Kudy k tomu vede technická cesta, je známo, tak to ani nebudu vyjmenovávat, konec konců takové domy existují a fungují i u nás. Uhlíková daň by umožnila tyto technické novinky rozvíjet a učinit zcela samozřejmými.
Ale nemyslete si, že po zavedení daně by se stalo nutností nacpat dům nejnovějšími supertechnologiemi. Je možné, že na této uhlíkové dani by nakonec nejvíc vydělávaly normální venkovské domácnosti, topící dřevem (z dřeva by se daň neplatila), případně ohřívající vodu sluncem atd.
Také by bylo milé, že po zavedení daně by přišly i další benefity neboli přínosy. Lidi by dýchali čistší vzduch, nebyli by tak nemocní, Stát by splnil svou povinnost při ochraně klimatu a po letech opečovávání velkých firem by konečně udělal něco pro vlastní lidi. Například by jim neboural domy kvůli rozšiřování těžby.
A kdyby se někdo prostě nezúčastnil?
Nu, samozřejmě, že by někteří lidé vůbec nešetřili, ani po novu, ani po staru, propad by zaplácli dividendou. Myslím si ale, že i lidé, kteří mají ne-technické zájmy, celý život se zabývají archeologií nebo hudbou a kilowaty jim nic neříkají, by se nakonec do toho postupného přechodu na úspornější společnost nějak zapojili, a to i kdyby sami ani nevěděli, že se do něčeho zapojují.
Takový profesor nebo umělec by se i nadále věnoval svým studentům a svým kompozicím. Kdyby bydlel v bytě, možná by po zdanění topení přiškrtil, možná nepřiškrtil. Ale dům, v němž má byt, by dřív nebo později zateplili. Rozhodl by o tom majitel domu, a ten by přínosy z úspor nepřehlížel. O to už by se trh postaral. (Například by vznikl nadbytek zateplovacích firem, a ty by samy začaly hledat zákazníky a argumentovat jasnými úsporami.) A neúsporně by se profesor chovat nemohl ani při nákupu nového televizoru nebo počítače. Ve chvíli, kdy by totiž začal vybírat, zjistil by, že jsou k mání pouze úsporné spotřebiče. Ty neúsporné by prostě trh už ani nenabízel. Mezitím by totiž zaúřadovala ona uvažovaná daň a celý trh by poněkud zracionalizovala.
Proběhlo by to takto:
1. současně se zavedením daně velká skupina spotřebitelů projeví zájem o úsporné spotřebiče. Řekněme, že by to bylo až 50 % spotřebitelů, to by byla ohromná tržní síla. (Marketing tvrdí, že na ovlivnění trhu stačí i pouhých pět procent spotřebitelů.)
2. Na takto brutálně zvýšený zájem by okamžitě reagovali obchodníci, přestali by objednávat neúsporné spotřebiče a naopak, důrazně by se dožadovali spotřebičů v nejúspornějších třídách. Neúsporné přístroje, televizory, pračky a ledničky, by se staly rychle špatně prodejné. Vzápětí by reagovali výrobci zaměřením na úsporné spotřebiče.
3. Za tři roky (nebo maximálně za čtyří) by v obchodech už tak zvaní žrouti elektřiny k mání vůbec nebyli. Takže, kdyby si profesor přišel koupit novou televizi, žádná neúsporná by k dispozici nebyla a on by pochopitelně o nějakou takovou nežádal, zakoupil by jednu z těch nízkoenergetických.
A vedlejší přínosy : opravovalo by se.
Jak už jsem napsal výše, uhlíková daň má hodně variant a může mít různé podoby. Jednou z těch hodně uvažovaných spočívá na možnosti vyvážit „zdražení“ snížením daně z příjmů. Takto pojatá daň by měla také velmi pozoruhodné následky.
Především by se lidská práce stala levnější, což by se líbilo zaměstnavatelům a tudíž prospívalo zaměstnanosti. Ale zlevnily by se také všechny činnosti řemeslnické nebo opravářské, Trochu by to nabouralo ten náš dnešní hospodářský systém, kdy se vyrábí ukrutná množství všeho, a aby se to všechno prodalo, musí se dělat doslova psí kusy. Například pouštět do obyvatelstva průběžně vysoké dávky toxické reklamy a tlačit na vyhazování ještě použitelných věcí. V novém systému by se začalo víc opravovat a míň vyhazovat. Nebylo by špatné, kdyby pračka vydržela deset nebo patnáct let a ne čtyři, jak to je zhusta dnes.
Pár zdravých pochybností
Svůj neskrývaný optimismus bych se teď pokusil na poslední chvíli vyvážit poukázáním na nějaký ten problém, a uvést nějakou tu oprávněnou otázku.
Snad taková nejzákladnější pochybnost tvrdí, že „poslanci v parlamentě to zase nějak zvořou, dají špatné výjimky, udělají daň moc tvrdou nebo zase moc měkkou, nebo že se vybrané peníze použijí na nějaký problematický účel, třeba na zlevnění jídel v poslanecké sněmovně nebo na dotace pro nejbohatší podnikatele.“ K tomu mohu říci jen tolik: nemožné to – bohužel – není.
Další pěkná pochybnost se ptá: co by se stalo v situaci, kdy by už všichni šetřili ostošest, a stát by stále vyplácel onu zmíněnou „dividendu“, která by ovšem byla jen pár šupů? Nu, možná by stát nakonec (po dvaceti letech?) dividendu v nějaké halířové podobě vyplácet přestal, ale daň jako takovou by asi spíš nerušil. V každém případě by šlo o menší problém.
A nakonec tu mám ještě jednu pochybnost velmi aktuální : „je vůbec třeba přemýšlet o uhlíkové dani, když obnovitelné zdroje zlevňují takovým tempem, že vlastně na některých aukcích v různých koutech světa se už ukázaly jako levnější zdroj než uhlí!?“ Ano, opravdu se situace takto rýsuje, a velmi to vypadá, že obnovitelné zdroje se nakonec prosadí bez nějaké další podpory od států. Nicméně jsou tady dvě vážná „Ale“. Jednak my ani tak nepotřebujeme přidávat další energetické, byť obnovitelné zdroje. Mít v provozu uhelné elektrárny a k tomu jádro a ještě hory plné větrníků, to se nikomu nelíbilo, a samotný problém by to neřešilo. Spíš potřebujeme nahrazovat špinavé „fosilní“ zdroje „nefosilními“. A pak – jde o čas. Neboli, ptám se, kdy zhruba by to prosazení se obnovitelných zdrojů – touto přirozenou cestou – nastalo? Za dvacet let? Za třicet? Nebo za padesát? V tom to je! Protože bohužel my jsme v situaci, kdy nepotřebujeme ani tak vidět nějaké ty pozitivní změny na obzoru, jako spíš konat a to teď hned, abychom odvrátili ty nejhorší maléry, které přináší a ještě přinese další přehřívání planety. Proto je nanejvýš vhodné přestat vypouštět CO2 z fosilních paliv co nejdříve. V čemž by nám uhlíková daň mohla být velmi, velmi nápomocná.