Bezpochyby si říkáte, že mi těch deset let působení v účetní firmě vlezlo na mozek: normální člověk si přece nemyslí, že daň může být krásná. A „požehnaná“, tak to už snad vůbec ne!!!
No, maličko jsem si zalaškoval, ale ne zas až tak. Ta uhlíková daň se mi opravdu líbí (viz minulý blog) a jsem si jist, že je užitečná. A kdybychom mluvili o mých zkušenostech z provozování účetní firmy, asi bych hájil názor, že ano, tohle by opravdu mohlo fungovat, a to dokonce i u nás.
Daň je krásná a prospěšná hlavně tím, že provede práci (tj. usměrní trh) lépe než kdokoli jiný, jakkoli šikovný a jakkoli výkonný. Daň pracuje tiše, čistě, úpravně a bez zbytečného krveprolévání, podobně jako když lékaři provádí operaci neinvazivním způsobem – nevyříznou díru do těla, ale vstoupí tam nějakým tím kablíkem a na místě problém vyřeší, aniž by v těle nadělali zbytečný nepořádek. Také dobrá daň nepoškodí, co nemusí. Daň nepřijde, nepraští do stolu a neřekne:“S okamžitou platností to tady zavíráme a zejtra už nechoďte do práce!“. Dobrá daň spolupracuje se svými klienty a když něčemu nerozumějí, všechno jim vysvětlí.
Britský úprk od uhlí
Nemohu říci, zda se zde zmiňovaná daň uplatnila všude stejně dobře. Ale v některých zemích si vedla (vede) skvěle.
Mám takový dojem, že momentálně je největším šampionem a globálně nejúspěšnější zemí v oblasti uhlíkové daně Velká Británie. Britové berou přehřívání planety dost vážně a už v roce 1992 se v londýnském parlamentu dohodla levice s pravicí na tom, že budou emise postupně snižovat. Společně přijaly tak zvaný antifosilní zákon, který zaručoval, že pálení uhlí a ropy na ostrovech bude postupně omezováno až k nule. Britové pak podporovali obnovitelné zdroje s pomocí výkupních cen (systémem podobným tomu našemu) a dařilo se jim postupně emise snižovat, nicméně zdá se, že sami s dosaženým tempem spokojeni nebyli, protože v roce 2013 zavedli uhlíkovou daň, která doplňuje nebo spíše zesiluje příliš měkký evropský systém obchodovatelných emisních povolenek. Následovalo něco opravdu nečekaného: Británie zamířila k bezuhlíkové energetice opravdovým úprkem. Jistě, pomáhal jim vítr, kterého mají hodně, ale dokud vítr není jednoznačně levnější než konkurenční zdroje, je to daň, která vychyluje váhy tím žádoucím směrem.
Ve zprávě agentury ECIU, která sleduje energetické a klimatické souvislosti ve světě, se uvádí, že britské emise mezi roky 1992 a 2014 klesly o 33 procent, (přičemž mimochodem hrubý domácí produkt nejenže neklesal, ale vzrostl o 130 procent). Pak přišel již zmiňovaný skok a po třech letech, v roce 2017, se v Británii už vyráběla jen pouhá dvě procenta elektřiny z uhlí !!. V některých dnech už všechno obstaraly ne-uhelné zdroje. My v Česku jsme tento vývoj jako obvykle opět nezaregistrovali, ale toto je skutečná revoluce: uhlí už prakticky ve Velké Británii skončilo, zbývají jen vzpomínky.
Podle Iaina Staffella, zástupnce Imperial College London, která sestavuje každý rok žebříček průmyslových zemí podle toho, kolik uhlíku vypouští do atmosféry při výrobě elektřiny, Britanie snížila své emise uhlíku z výroby elektřiny rychleji než kterákoli jiná velká země. Stalo se to prý díky tomu, že uhlíková daň a nižší cena plynu vytlačily uhlí ze systému. Množství elektřiny, vyrobené z uhlí, pokleslo v posledních čtyřech letech o 80%, a to všechno, aniž by si Britové museli nějak „utahovat opasky“ nebo naříkat nad chátrající ekonomikou. Naopak, jak říkají ostrovní ekonomové, dekarbonizace neboli oduhlíkování ekonomiky britské firmy nejenže nepoškodilo, ale spíše jim pomohlo prosadit se v konkurenčním boji v nové nízkouhlíkové ekonomice, kde jsou žhavým zbožím mj. elektromobily a zařízení pro výrobu energie z větru.
Když toto čtu, cítím podiv a naději. Je to tak slibné! Ale taky malinko kroutím hlavou. Je možné, že by to bylo všechno až tak snadné?? Tady mi možná jako to nejzajímavější přijde jedno číslo: takto účinná britská daň je oproti návrhům expertů (zmiňovaným v posledním blogpostu) vlastně docela nízká, dá se říci, že se víceméně pohybuje pod hranicí 25 euro za tunu uhlíku. Spolu s platbami za emisní povolenky by daňový souhrn dělal 30 euro za tunu CO2, přičemž experti hovoří o dani v počáteční výši 40 dolarů za tunu, což zase – plus mínus něco málo – odpovídá britské skutečnosti.
Já bych si dovolil z toho vyvodit, že daň ve zmíněné výši 30 euro by tedy s největší pravděpodobností ani naši, ani evropskou ekonomiku nepoškodila, spíše by jí prospěla a pomohla by její modernizaci ( jakkoli by při zavádění někteří potrefení miliardáři nepochybně ječeli, jako když je na nože bere…)
Funguje to i jinde
Podobná uhlíková daň funguje od začátku devadesátých let i ve Švédsku, kde také průběžně stoupá hrubý domácí produkt. I zde statistiky říkají, že daň v žádném případě nepoškodila švédskou ekonomiku, spíš naopak, podpořila ji. Švédští odborníci uvádějí, že v letech 1990 – 2014 se zvedl hrubý domácí produktu o 61% , přičemž emise CO2 klesly v tomto období o 23 procent.
Obecná sazba daně byla v roce 1991 nízká a a postupně se zvyšovala Obvykle bylo zvyšování daně pro domácnosti i pro firmy kombinováno s různými úlevami. Vzhledem k tomu, že ochrana životního prostředí je důležitou prioritou švédské vlády i lidí, není divné, že veřejnost daň respektuje, i když není vždy jednoznačně kompenzována. Významné části peněz, získaných z daně, byly vloženy do rozvoje veřejné dopravy, dálkového vytápění a domovních izolací.
Daň byla zavedena i v kanadské provincii Britská Kolumbie. Tam byla daň v průzkumech z počátku hodnocena jako populární, snad protože výtěžek z daně se vracel lidem, zvláště s nízkými příjmy. Emise dosti klesaly, a ekonomika nestrádala, ale při změně regionální vlády se daň i výsledky jaksi vytratily.
Domácnosti v klidu
Už víckrát jsem tady napsal, že si nemyslím, že bychom měli, když řešíme globální oteplování, pořád hypnotizovaně hledět na to, zda a jaký bude či nebude růst ekonomiky. Myslím si, že bychom měli především řešit problém změny klimatu a přitom užívat zdravého rozumu a udělat co nejmenší škody v ekonomice. Jak jsme nyní viděli, vůbec to nevypadá, že by nějaké problémy vzniknout měly, spíše naopak. ( Hurá!) Problémem zjevně ani není nezaměstnanost (kterou se zaklínají zastánci uhlí), například po zavedení v Dánsku nebo v Německu zaměstnanost stoupla, a ani v jiných zemích neklesla.
Co by ale problémem být mohlo, je situace některých chudších domácností. Ty by se mohly v určitých fázích zavádění daně dostat do obtíží, zejména v tom případě, že by výraznější daň nebyla kompenzována nějakým jiným opatřením. S tím se ale počítá. Uhlíková daň může být vyvážena snížením jiné daně, zvýšením důchodů nebo může být výnos z daní jednoduše vracen nějakou formou přímo lidem. Tak to provedli například v Britské Kolumbii nebo ve Švédsku. (Já bych byl myslel, že to tak bude i nejpopulárnější, ale není tomu vždycky tak. V některých případech lidé sami navrhují, že by výnos z daně měl jít spíš třeba na zateplování budov a podobně. )
No, nevím, ale myslím, že už jen z toho mála, co jsem tady napsal, je vidět, že se svět skutečně mohl tomu problému s globálním oteplování celkem snadno (a aspoň na čas), vyhnout. Daň v přiměřené výši by mohly uplatnit téměř všechny státy světa, chudé i bohaté. Všichni mohli postupovat krok za krokem. A kdyby byly některé státy nějak zuřivě proti zavedení daně, mohla se využít myšlenka klimatického klubu, o níž jsem tu taky psal. Neboli, zdaňovat mohla zpočátku menší skupina zemí, které si mohly vzájemně poskytovat zajímavé výhody, přičemž tyto výhody by do této skupiny lákaly další a další země.
My v Česku (kdybychom měli uhlíkovou daň a ne podporu obnovitelných zdrojů) bychom se například byli vyhnuli zneužití podpory pro obnovitelné zdroje, protože kdyby místo až nezamýšleně vysoké podpory obnovitelných zdrojů byly zdaněny uhlí a ropa, tlak na změnu by vznikl a přitom by nebylo co rozkrást.
I když u nás…Kdo ví!
A příště ještě jednou, naposledy o uhlíkové dani.
————————————————————-